Neznámý název (2009)

První dílo napsané z vlastní iniciativy po delší době. Vliv předešlé povídky je nejspíš velice znatelný.

Přeji příjemné počtení.


Včera ve večerních hodinách… vyděšený pohled… v oblasti centra města… vzduch nasáklý štiplavým zápachem… v jedné z postranních uliček… temné skvrny na zemi… bylo nalezeno… menší hejno much… tělo… oddělené paže… pohřešované… plandající oko… z případu… otevřený hrudník… sériového vraha…

Chvíli jen tupě zíral do prázdna. Nic jiného mu mysl po nahlédnutí do novin nedovolila. Jak…?Prudce zakroutil hlavou a odhodil zdroj neklidu na stůl před sebou. Proč někdo něco takového vůbec dělá?V článku vytiskli jen jednu hodně zmenšenou fotografii se špatným výhledem na tělo… Což však bylo víc než dost.
Vstal a mátožně popošel k oknu.
Někde tam pobíhá vraždící pošuk a… Do proudu myšlenek se vnutil výjev z novin. Hlava s tupým zvukem dopadla na sklo. Nikdy neměl rád… Tyhle věci. Skoro se mu zvedal žaludek už jen z pohledu na krev.
Zvolna se jednou rukou odrazil od okna a napřímil se. Podařilo se mu to všechno dostat ven. Ještě jednou pohlédl do tmy protkané světly města. Krásná noc…
Otočil se a došoural se do ložnice.

Kráčel s nepřítomným pohledem podél domů na hlavní ulici. Do kanceláře, zas celý den vyplňovat kvanta všeho možného i nemožného.
Nepatrně pozvedl koutek úst. Možná ji uvidím.
Prudce zatočil a zatlačil na dveře.

Neviděl. Asi je nemocná.
Jen pokrčil rameny a pokračoval přes vrátnici dál do svého patra.
Předevčírem se s ní dostal o přestávce na kus řeči. Usmál se. Chovala se k němu mile, ale musela dřív zpátky do práce, takže se rozloučila brzo. Od té doby doufal, že ji alespoň znovu uvidí.
No, snad zítra, jestli to není nějaká vážná nemoc.
Vešel do kanceláře.
„Dobré ráno,“ pozdravila kolegyně.
„Dobré,“ odpověděl s úsměvem.
Vysvlékl se a posadil se ke své práci.

Cítím se jak malé dítě… Nemohu z tváře setřást poťouchlý škleb ani zastavit hihňání, něco mě… Nutí. Ano! Nutí! Já se neovládám! Nemám nad sebou žádnou moc! Jsem jako nemluvně! Jako nemluvně co právě zvědavě prohlíží svojí plyšovou hračku a přemýšlí, co by se s ní dalo všechno provést. Přemýšlí… Dumá… A pak zkusmo začne tahat za ručičku… Nebo nožičku… Začne tahat, nejdřív málo. Když zjistí, že se nic neděje, zkusí to víc… víc… Víc! Až konečně se smíchem vítězoslavně mává trofejí ve vzduchu! A z ní v malých chomáčcích odpadá… Krev… Ach, ano! Ano, je to pravda! Jsem jen dítě! Zdravě zvědavé dítko, co se s chutí objevovat sklání nad hračkou! Celé své nevinné bytí upírá k té čisté potřebě zkoumat. Zkoumat a experimentovat s tou plyšovou hračkou plnou záhad a tajemství… Čelo se přitom svraští a mozek pracuje… Záhady… Tajemství… Kde je může hračka schovávat? Ne schovávat, ona je vězní! Vězní! Vězní… Ach, už vím! Po celém těle se rozlévá čirá radost z vlastního objevu. Musím se samou radostí smát. Vězni se vždycky drží uvnitř. Uvnitř! To je řešení! Našel jsem ho! Našel! Jako dítě ve své euforii z poznání vztahuje ručičky na torzo hračky a divoce trhá… Kůži… Trhá, než se před ním otevře vnitřek plný pokladů. Skoro jako v extázi tedy začne vytahovat… Srdce… kousek… Plíce…po… Játra… kousku… Ledviny… a kupit… Střeva… na hromádku. Krev… je také všude kolem. Nemohu zastavit spokojený smích, je mi krásně, jako dítěti… Ano! Přesně tak to je! Jsem dítě! Nevinné dítě!
Včera ráno byla objevena…

Zahlédl jen titulek. Dál se na noviny ani nezaměřoval a zamířil rovnou do koupelny. Skoro jako by tak mohl smýt tu špínu z očí.
Zavřel dveře a otočil kohoutkem.

Zvědavě nahlédl do vrátnice. Nebyla tam, seděl tam nějaký starý páprda.
Tak určitě zítra. Při té myšlence se usmíval.
Dobrá nálada mu vydržela celou cestu až ke dveřím od své kanceláře. Otevřel zprudka dveře a skoro zvolal: „Dobré ráno.“
Nic.
Až po chvilkovém zaražení se rozhlédl kolem. Kolegyně nebyla u stolu. Ani její počítač neběžel. Pokrčil lhostejně rameny.
Nemoci jsou prostě svinstvo.
Přehodil kabát přes židli a zamířil do kuchyňky pro kávu.

Pomoc! Pomožte mi někdo! V křečích se svíjím na zemi a volnou rukou si držím odstup od… Od příšery! Monstra! Její znetvořený škleb se mi vysmívá! Vysmívá… Ne! Zůstaň, kde jsi! Nepřibližuj se! Pomoc! Chce mě zabít! Ne, zabít ne. Pozřít! Sežrat! Plazím se pryč… Chci se plazit pryč, ale nejde to. Nejde. Rozhazuji rukou kolem sebe. Něco… Něco… Potřebuji něco! Je blíž. Jakto, že je blíž?! Měla být dál! Daleko ode mě! Ale ona po mě natahuje… Co to vůbec je?! Provázky slizu? Ano. Ano! Sliz! Kyselina! Pomoc! Ruka hledá, hledá dál! Všechny moje vnitřnosti ožily a stáčí se jako klubko hadů. Hrozí, že se každou chvílí dostanou na svobodu. Ach! Něco! Něco mám! Chladné… Tupé… Tyč? To je jedno! Švihám s věcí. Vzdaluje se… Vzdaluje! Nebudu spálen kyselinou! Nebudu! Směji se. Triumfuji! Nad bestií, nad tou hnusnou obludou! Vítězoslavně vstávám. Teď se krčí ona! Poznala, kdo je tu pán. Prohrabuji si vlasy. Nemohu se přestat smát. Nejde to… Vyhrál jsem… Vyhrál jsem… Vyhrál! Popadám se za břicho. Můj smích vyplňuje všechno kolem. A příšera se krčí. A… Přichází další vlna smíchu. Ona ke mně natahuje ty svoje… provázky! Je tohle možné?! No je?! Švihám a zpřerážím tu její… Ruku… Co to slyším? Vzlyk?! Pomožte mi někdo od smíchu. Věnuji jí jeden dlouhý pohled. Rozmach a rána. Praskot… Kostí… Nádhera. Krása! Rána… rána… rána… Rána! Odlétají kousky… Masa… a dopadají na… Odštěpky kostí…, co se už nakupil opodál. Vyhrál jsem…
Dnes v dopoledních hodinách byl nahlášen nález…

Ani si ty novy nebral. Nějak na to zapomněl. Zamířil přímou čarou do ložnice. Dnes toho papírování bylo víc než normálně, když se kolegyně hodila marod. Vidina příštího dne v práci nevypadala zrovna lákavě.
Zabořil tvář do polštáře a všechno vypustil z hlavy.

Plný naděje nahlédl do vrátnice. Nic. Začaly ho někde hluboko hryzat obavy. Snad je to jen nějaká chřipka. Ztracen v myšlenkách došel před kancelář. Už chtěl zatlačit na kliku.
„Šéfová s tebou chce mluvit,“ ozvalo se vedle něj.
Co ta ode mě může chtít? „Jasně. Dík.“

Vešel do rozlehlé místnosti. Ta si ale žije. Ani celá cesta k psacímu stolu nestačila na prohlédnutí celé kanceláře.
„Asi víš, proč jsem si tě zavolala.“
Skoro nepřítomně potřepal hlavou. Pohled mu sjel na psací stůl. Chvíli přejížděl a pak… Se zafixoval na noviny. Dnešní. Se známým titulkem. Začala ho bolet hlava.
„Chtěla jsem-“
Udělalo se mu nevolno.
„-s tebou-“
Po těle se mu rozmáhal třas.
„-probrat-“
Fotky… Byly tam fotky. Ne těl… Tváře…
„-tvého nového-“
Smály se na něj… Smály se, nevinně. Nevinně? Nevinně…
„-kolegu.“
Propukl v zalykavý smích a klesl na kolena. Skoro mu tekly slzy. Nevinně! Nevinně! Oběma rukama se držel za břicho.
„Seš v pořádku?“
V pořádku? Samozřejmě, že jsem! Před očima mu vyplula jedna z fotek. Její rty se začaly pohybovat: „Seš nějakej divnej. Vodpal, musím do práce, přestávka skončila!“ To je štěstí. Úleva! Není nemocná. Ten smích. Nejde zastavit. „Nečum tak a běž udělat kafe!“ Ach, zítra nebudu mít tolik práce!
„Hej! Vzpamatuj se přece!“
Něco se ho dotklo… Něco… Něco…
Prudce to setřásl a vystřelil na nohy. Podíval se před sebe. Osoba… Osoba? Místo obličeje se míhaly obrazy. Vlastně ne obrazy, tváře… Ženské tváře… Ženské? Smály se… Vysmívaly se mu! Urážely ho… Zraňovaly ho… Ženské! Nahrábnul na stole propisku. Prudce se vrhnul kupředu a srazil- nestvůru? Ženu? Na tom nesejde!- ji na zem. Zadunělo to, jak se lebka odrazila od podlahy. Odstraní svoje trápení! Odstraní! Bodal… bodal… bodal… bodal.
Zadýchaně se sesul zády ke zdi. Smál se. Měl radost. Ten obličej mu už nebude ubližovat. Zvolna zklidnil dýchání.
Samou úlevou ze svého triumfu usnul.

Dnes v pozdních odpoledních hodinách byl dopaden sériový vrah…

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Neznámý název (2009)

  1. Barboocha napsal:

    Mírně předvídatelné. Není to první dílo s podobnou tématikou a dokonce i zpracováním, které jsem přečetla. To mu ale neubírá na kvalitě. Líbí se mi to.

    • astrak napsal:

      Vezmu to takhle dohromady za oba příspěvky.
      Děkuji za koment k předešlé věci, jsem rád, že to má ten efekt, o který jsem se v tom podvědomě snažil.

      Ad tohle, je na tom věru strašně vidět, že jsem to psal hned po tom předešlém. A musím také přiznat tu strašnou samoúčelnost, s níž jsem to psal. Kdybych se na to měl dívat z pozice čtenáře, tak se mi mimochodem osobně nejvíce líbí ty kurzívy založené na těch asociacích.
      A samozřejmě ještě jednou děkuji za komentáře.:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>