Neznámo (2004)

Tak! Když už se mám něčím chlubit, tak hezky čestně a od začátku. Tuto svou prvotinu jsem ze sebe vymáčkl, tuším, když mi bylo 12 let. A tudíž se to neobešlo bez odrazu na kvalitě (když už i já dnes si říkám, co to sakra má být). Aneb Ať žije neohrabaná stylistika, šroubované věty, klišovité zápletky a neznalost pravidla odskoku za interpunkčním znaménkem.

A vzhledem k tomu, že původní úvod se mi ztratil, když jsem omylem zmáčkl tlačítko „Zpět“, tak to nebudu dál bolestivě protahovat a s hrdostí Vám předkládám své první mistrovské dílo.


Neznámo

Vždy jsem snil o dnu, kdy opustím rodnou vesnici.Dnes se mi to konečně vyplnilo, na sklonku šestnácti let.

„Otče, kdy vyrazíme?“ táži se nedočkavě přešlapujíc u svého koně. „Brzy,“ praví starý muž stroze. Pouze zakroutím hlavou. V tomhle ohledu svého otce nesnáším, kvůli jeho zdrženlivosti. „Nasedej synu, vyrážíme,“ říká znenadání. Trhnu sebou, ne však leknutím, ale nervozitou. Celý můj život si představuji, co tam venku může být. Nasedám na koně a pobízím ho k pohybu vpřed, otec jede hned vedle mne. „Kam jedeme?“ ptám se zas. „Uvidíš,'“další stručná odpověď. Po smrti matky se změnil, uzavřel se do sebe. Pouštím z hlavy všechny myšlenky, rozhlížím se po okolí. Před námi je temný les a za ním k nebi vzhlíží několik tmavých horských vrcholků.Po levé i pravé ruce se rozkládá nekonečný oceán zářící zeleně, sem tam narušen skálou, jako šedou skvrnou v celé té harmonii. To vše je dokresleno slunečními paprsky, kontrastujícími s temnými odstíny luk, lesa a skal.

Slunce zapadá, stíny se po nás sápají. „Přespíme na kraji lesa,“ říká otec bez jakéhokoli citového zabarvení. Nezbývá mi nic, než se podvolit. Kdysi se s ním dalo i mluvit. „Musíme spát právě tady?“ ptám se s nevolí v hlase, přece jsem našel kousek odvahy v mém nitru. „Co pořád chceš!? To kvůli tobě je mrtvá!“ křičí na mne otec ostře. „Nebyla to má chyba,“ obhajuji se pevným hlasem. Můj zrak se nevědomky stáčí do vrásčité tváře zlomeného muže, kdysi silného a hrdého. Je zalita slanými slzami pomalu stékajícími po vyschlé kůži. Matku jsem nezabil já. Byla to kuše položená na stolku vedle mého lůžka. Už na to více nemyslím, nechci na to myslet. Slézám z koně, jsme na místě. Temnota nás už celé pohltila. Otec tedy zapaluje louč. Ve tmě se těžko připravuje místo na spaní. Z cestovního vaku vyndávám pokrývku z ovčí vlny, dostatečně velkou na zahalení se do ní. Otce si raději nevšímám, jen zírám do té nekonečné temnoty. Má hlava jest vyčištěna od všech myšlenek, pouze prázdnota tam tkví.

„Narasi,“ šeptá jemný hlásek mé jméno. Pomalu se probouzím z hlubokého spánku. „Slyšel jsi to, otče?“ táži se stejně tiše. Nedostává se mi však žádné odpovědi. Rozhlížím se kolem, nic, jen temnota. Jímá mě strach z neznámého. Mé zuby drkotají, ten zvuk musí být slyšet daleko ode mne. Šmátrám okolo sebe, nevím, co hledám, ale moje mysl mi říká, že je to důležité. Sám v nekonečné temnotě, ani jediné zapraskání větvičky či šum z korun stromů, nic. Můj žaludek se svíjí v křečích, úzkost mě ovládá. Do očí se mi ženou slzy. Nesmím brečet, ještě se prozradím. Potlačuji ty slané kapky, zadržuji dech. Ticho. Všude jen to nervy drásající ticho. Konečně na travnatém povrchu nacházím pevný bod. Důkladně to osahávám, je to louč.

Jak ji mám po tmě zapálit? „Narasi,“ šeptá ten samý záludný hlásek zas.Ve chvíli, kdy doznívá poslední slabika mého jména, hoří louč oslnivě oranžovým plamenem. Znova se rozhlížím. Koně jsou pryč, otcova pokrývka je prázdná. Nikde nic, jen lesní houštiny přede mnou. Ticho. Jen můj rychlý dech, mé srdce bije jak o závod. „Narasi!“ volá mužský hlas a odráží se ozvěnou dál a dál. „Otče,“ šeptám si sám pro sebe. Sahám k pasu, můj meč je na svém místě. Tasím ho a vcházím do temného hvozdu, v jedné ruce meč a v druhé planoucí louč. Našlapuji opatrně. Jediným zvukem je praskání suchého listí a větviček. Vidím pouze obrysy starých seschlých stromů a stíny, které vrhají na zem. Při pohledu na ty stíny mě mrazí v zádech. Vypadají jak krvelačné nestvůry s dlouhými a ostrými pařáty, co umí jen trhat maso. U některých z nich jsou znatelná ústa se špičatými tesáky a nebo oči dokreslující tu zlověstnou podívanou.

„Narasi,“ šeptá jemný hlásek přímo za mnou. Hbitě se otáčím. Vidím však pouze další obrysy a stíny. Zvedá se mi žaludek, nemohu to zastavit. Znova se otáčím ke svému předešlému směru. Při pohledu na to, co se tam objevilo, mě můj žaludek přestává poslouchat. S kašláním a dávivými zvuky zvracím na jeden ze stromů. Přímo přede mnou se o kmen opírá lidské tělo se zsinalou tváří, tak bledý je ten obličej. Ústa a oči dokořán otevřeny. Je to mrtvé tělo mého otce. Něco ho muselo vyděsit k smrti, nemám jiné vysvětlení. Na mysl mi přichází strašné myšlenky. To já za tohle všechno mohu. Já jsem chtěl být dobrodruhem. Nebýt mne, nestalo by se to. Teď stojím nad mrtvolou mého otce, zahazuji svůj starý meč do houštin. Louč držím pevně v ruce. „Za všechno mohu já,“ pravím provinile. Kroutím hlavou nad svou hloupostí. Přistupuji ke svému otci a skláním se k němu. „Odpusť,“ prosím tichým hlasem. Zavírám oči zalité slzami. Najednou mne něco chladného chytá za paži. S úlekem otevírám oči. Hledí na mě můj mrtvý otec mrtvolnýma očima a s ústy stále dokořán. „Za všechno můžeš ty!“ ozývá se chraplavý hlas, jakoby vycházející z jeho hrdla. Jímá mě strach a hrůza, nejsem schopen jediného pohybu ani zvuku. Mysl mi zastírá temnota, nevím, co se mnou děje.

„Narasi,“ říká tichý ženský hlas nade mnou. Neležím na chladné zemi v hvozdu, nýbrž na svém měkkém lůžku. Jsem doma! Otvírám své zalepené oči. Strach nahradila čirá radost. Vidím mou nádhernou matku, jak se nade mnou sklání. „Zaspal si výcvik s mečem,“ oznamuje mi klidným konejšivým hlasem. Kroutím hlavou. „Ne matko, nechci už více odejít,“ pravím pevným hlasem. Sedám si na matraci a zírám na stolek vedle lůžka, leží na něm kuše. Vstávám a pevně rozhodnutý beru kuši do rukou. „Sbohem všechno zlo,“ šeptám si pro sebe, když házím ten vraždící nástroj do ohně hořícího krbu.

„Už nikdy více.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>