Probuzení (2004)

Hle! Odskoky za interpunkcí! Stylistika ovšem pořád trochu pokulhává.

Tato ranější díla jsou časově poměrně blízko od sebe, což měl nejspíš na svědomí můj mladický zápal a naivní představa, že s tím, co píši bych mohl být skoro zfleku spisovatel… Ale tak povězte, kdo tohle období nezažil v jednom či jiném oboru, že?

Doufám, že se nenecháte odradit poměrně velkým množstvím textu. Těm odvážnějším přeji příjemnou zábavu.


Probuzení

Ve vesnici, ve které žiji již od narození, se nikdy nic zvláštního nedělo. Nikdo nepřicházel ani neodcházel. Proč taky? Nikomu se nechce putovat přes nebezpečný hvozd nebo nehostinnou ledovou pustinu. V patnácti letech je běžné vyučit se nějakému řemeslu, jinak to není ani u mne. Vybral jsem si zbrojařství.

 

Je ráno a já, jako obvykle, kontroluji zbraně v kovárně pana Testraka. „Dobré ráno Lirale,“ ozývá se od vrzajících dveří. Klidně zvedám hlavu, vím, že to je pan Testrak. „Dobré ráno,“ opětuji jeho pozdrav. Starý zbrojník přechází přes místnost a pomalu si sedá na stoličku k brousícímu kameni, ostatně jako každý den. Znova stáčím pohled zpět k dlouhému ocelovému meči ve své ruce. Pozvedám ho nad hlavu. Je to nádherná práce. Sluneční paprsky pronikající skrz otevřené okno se odráží od krásně zpracované slitiny. Někdo si dokonce může myslet, že to ani není ocel. „Ani smítko, skvělá práce, Lirale,“ praví pan Testrak přímo za mnou. Z počátku mne to děsilo, tahle jeho plíživost, už jsem však navykl. „Tak už toho krasavce zasuneme do pochvy a necháme odpočívat,“ šeptá starý zbrojník téměř s mateřskou láskou ukazujíc na volné místo mezi dalšími dvěma meči. Mlčky ho zasouvám do jemu náležící pochvy, skoro neslyšně, jakoby kov byl potřen jakousi kluzkou hmotou. Pan Testrak se ještě kochá pohledem na svou celoživotní práci a já pokračuji v té své. Ještě mi zbývá vyčistit polovinu zbrojařství a to do poledne.

/p>

„Udělej si přestávku, chlapče,“ říká přívětivě pan Testrak. S námahou věsím těžký, obou ruční meč, který jsem právě čistil. Pak vyčerpaně klesám na stoličku vedle vchodových dveří a ze země zvedám džbán s čistou vodou. „Dobré poledne,“ praví zvučný hlas vedle mne. Nemusím se ani otáčet, už po hlase poznávám vesnického faráře Falada. Určitě má na sobě zas ten hnědý sametový plášť. Otáčím k němu hlavu, opravdu je oděn do toho pláště. „Dobré poledne,“ vítám faráře s formálním tónem v hlase. On se na mě pouze usmívá, což má nejspíš nahradit pozdrav. „Zdravím, Falade,“ zdraví pan Testrak, zabrán do broušení jednoho z jeho menších mečů. „Co bys potřeboval?“ táže se starý zbrojník stále plníc svou práci. Falad se rozhlíží kolem sebe, pak se znenadání zaráží. „Nějakou dýku s krátkou čepelí, Testraku,“ praví farář rozhodně.

 

Falad zarytě mlčí. Nemohu si pomoci, zdá se mi, že něco skrývá. „Včera, když jsem šel večer z kostela, tak na mne z ničeho nic napadl vlk,“ vysvětluje farář s malou nejistotou v hlase. „Trochu mě potrhal, ale naštěstí přišel starej Ragat,“ dodává ještě s mírným záchvěvem a začíná odhrnovat rukáv pravé ruky. Vstávám a snažím se alespoň koutkem oka zahlédnout, co se pod kusem látky skrývá. „Máš štěstí, že tě nezabil,“ praví pan Testrak s uznáním, když Faladův plášť už nezakrývá paži. Vypadá to velice zle, hlavně kvůli čerstvosti. Rýhy způsobené vlčími zuby se táhnou od zápěstí až kousek nad loket. Jizva vypadá, jako když chce každou chvíli začít krvácet. „Chápu,“ kývá pan Testrak, zjevně faráři věří, kdo taky ne, při pohledu na ten šrám. „Skoč dozadu pro jednu dýku, Lirale,“ žádá mne starý zbrojník zdvořile.

 

Odvracím svůj zrak od ošklivého poranění a přecházím místnost ke dveřím od skladu. Za celou tu dobu, co tu pracuji, jsem v něm byl pouze dvakrát. Chodím tam rád. Všude po zdech visí všechny druhy mečů, na stole v rohu místnosti, leží stovky šípů, na židlích jsou k nim připraveny kožené toulce a ve vitrínách stojících podél dvou stran místnosti se na sebe tlačí desítky menších sečných zbraní. Zavírám za sebou dveře a rozplývám se nad tou nádherou. Je mi však trochu podivný jejich téměř totožný vzhled, pan Testrak musí používat nějakou příměs. Kráčím k vitríně s dýkami a odsouvám tabuli skla. Všechny stojí na speciálních stojanech. Natahuji ruku pro jednu z nich. Začíná mne cosi užírat. Ne to nesmím! „Pan Testrak má těch zbraní tolik,“ poznamenávám potichu. Chytám jednu za rukojeť a vytahuji z vitríny. Ještě se rozmýšlím. Jedna má polovina mi to zakazuje, ale druhá po tom touží. Nakonec odhodlaně sahám do vitríny podruhé a vytahuji ještě druhou. Má druhá polovina zvítězila. Jednu zandávám za opasek svých kalhot. Zasouvám skleněnou tabuli do své původní polohy a, jakoby se nic nestalo, kráčím zpět ke dveřím, které za doprovodného vrzání otevírám.

 

Oba muži se na mě nedočkavě dívají. „Kde jsi byl tak dlouho?“ ptá se pan Testrak s ustaraným tónem v hlase. Svírá se mi žaludek, cítím, jak se potím. „Vybíral jsem dýku pro pana faráře,“ pravím pomalu tváříce se při tom výmluvně. „Tak mu ji dej. A nemusíte mi nic dávat, co bychom to byli za lidi,“ říká pan Testrak přívětivým hlasem. S úlevou podávám dýku Faladovi. „Ale nepřišel jsem jen kvůli dýce,“ říká farář znenadání ponurým hlasem. Já i pan Testrak na něj upřeně hledíme, plni zvědavosti. „Je mi to líto,“ šeptá Falad a zpod pláště cosi vytahuje. Vyjádření lítosti bylo mířeno na mne, ovládá mě špatný pocit. Proč mi tohle říká? Farář vytahuje ruku, něco v ní svírá. „N-ne,“ pokouším se ze sebe alespoň něco vykoktat. Falad v ruce drží sošku ze dřeva omotanou černým kusem látky. To znamená úmrtí toho, komu ta věc patří. Tohle je soška mého jediného žijícího příbuzného, mého otce. Slzy se mi hrnou do očí, nedokáži je udržet. „Klid, chlapče,“ říká Falad potichu rozevírá svou náruč, do které posléze padám.

 

Stále se dívám do obličeje mého mrtvého otce ležícího v rakvi. Už je dávno po pohřbu a hrobník jeho tělo nechal v kostele, nemám však nejmenší tušení proč. V této chvíli se mi nad tím ani v nejmenší nechce dumat. Co teď budu dělat? Jsem sám, bez otce i matky. Už nepláču, těžko se s tím však vyrovnávám. Prohlížím si svého otce, leží v rakvi vystlané bílou látkou, oblečen ve svém oblíbeném oblečení, prosté kalhoty a bílá halena, jeho ruce se na prsou kříží. Hledí na mne jen nehybný blednoucí obličej. Něco mi tady však nesedí. Nikde ani náznak nějaké rány. A smrt stářím mohu také vyloučit, vždyť mu bylo pouhých pětatřicet let. Mám špatný pocit, děje se něco nekalého.

 

„Co se stalo?“ říkám pomalu a rozhlížím se kolem sebe. Stále se nenacházím v kostele. Na stěnách planou louče, které příliš světla neposkytují, ale stačí mi k nepříjemnému objevu, otcova rakev je prázdná. Nedokáži si představit, jak dlouho jsem spal. Tohle mi nedělá zvlášť dobře. Přistupuji ke zdi a beru jednu z loučí. Nevím, co mě k tomu nutí, ale prostě se musím jít podívat ven. Přecházím celý kostel k bytelným dubovým dveřím. Jednou rukou se do nich opírám a ony se pomalu začínají otevírat.

 

Vycházím ven a rozhlížím se i tam. Není úplná tma, louč se však hodí. Kde může být? Že by si ho už vzal hrobník? Znenadání se kdesi přede mnou ozývá hučení, jako když člověk nechá přes hlasivky volně proudit vzduch. „Je tam někdo?!“ volám do tmy vpředu. Jak doznívá mé poslední slovo, ustává i hučení. To teď ale nahrazuje zvuk šourání kožené boty o písečný povrch. Polykám naprázdno, prozatím se naštěstí ovládám. Co to sakra je?! Pozvedám louč nad hlavu a pokouším se v tom šeru rozeznat nějaký tvar. Ten strašný zvuk neustává, neustále se blíží. Konečně se asi čtyři sáhy ode mne začíná něco rýsovat. Je to jakási postava pomalu se sunoucí směrem ke mně. „Co se vám stalo?“ ptám se vyděšeně. Nevidím do tváře, její pohled se zarývá do země. Na první pohled to vypadá komicky. Jedna noha té postavy se odráží dál a druhou táhne za sebou. Je ve vzpřímené poloze, její zrak se však zarývá do země a ruce visí podél těla. Ten druhý pohled už ale není tak vtipný. Dva sáhy. Ruce se odlepily od boků a natáhly se směrem ke mne. To hučení se zase rozléhá po okolí. Nevím, co se mnou děje, nemohu se ani hnout, jen se upřeně dívám na kreaturu, která se ke mně sune pomalu, ale jistě. Půl sáhu. Oči se mi tlačí ven hrůzou. Postava vstoupila do světla louče. S hrůzou zjišťuji dnes už druhou strašnou věc, kromě úmrtí mého otce. Tohle je můj otec!

 

Tohle zjištění ve mně ještě více umocňuje hrůzu. Ochromení znenadání opadá. Právě včas, bledé ruce se již přiblížily nepříjemně blízko mé hrudi. Otec jen vrávorá, pak pokračuje v sápání se po mně. Musím to udělat. Ale jak? Moji mysl zastírá beznaděj. Volnou rukou se snažím něco najít v kapsách, sic nemám ani tušení, co z mé kapsy mi může pomoci proti chodícímu mrtvému. Prohrabal jsem jednu kapsu, po obvodu pasu mířím k druhé… Ale co to? Dýka pana Testraka! Rychle ji tasím. Naděje protrhává černé mraky, co mi před chvílí zastřely mysl. Otec se ke mně přiblížil na čtvrt sáhu. Už na nic nečekám, připravuji se na výpad, nápřah nad hlavu a… Dýka trčí mému otci z krku.

 

Teď se snad po celé vesnici rozléhá jekot a chrčení. Otcova mrtvola však neotevírá ústa, ryk vychází pouze z krku. Je to moc jednoduché, vždyť je to obyčejná ocel. Nebo snad ne? Hledím na mrtvé tělo ležící přede mnou, už nadobro. Klekám si k němu a vytahuji z krku-teď už- mou dýku. Otírám ji od zbytku krve, co ještě v otcově těle zbyla a zkoumavě ji prohlížím. Ve světle louče se leskne jinak než obyčejná ocel. Vždyť to je…ne to nemůže být možné. Čepel té dýky skul můj učitel ze stříbra, ne však z čistého. „Co se tu stalo, Lirale?“ táže se mne dobře známý hlas pana Testraka. S úlekem zdvihám hlavu. Strach opadává, když jsem ujištěn, že tam opravdu stojí starý zbrojník. Ale co dělá tady? Ani jsem neslyšel jeho kroky. Zírám do jeho tváře, zračí se v ní něco, co nedokáži popsat. Stále mlčím. Slyším, jak se několik lidí blíží k nám, vidím i světla jejich loučí. Teď už dýchám pravidelně a klidně. Pan Testrak nevypadá příliš šťastně, velice podivné. „Co se tu stalo?“ ptá se, pro mě, přímo spasitelský hlas faráře Falada.

 

Neodpovídám mu, stále svým pohledem sjíždím pana Testraka. „Někde se tu musí potloukat nekromant,“ říká starý zbrojník suše, ukazujíc na, teď už, mrtvé tělo mého otce. Slyším, jak se lidé tlačí dopředu, přeci si nemohou nechat ujít takovou podívanou. Mírný pohyb ruky pana Testraka, zatnutí do pěsti. Nepřikládám tomu význam, tohle dělá často. „Co tu děláš ty, Lirale?“ táže se farář ustaraně. Přejíždím pohledem ze starého zbrojníka do tváře Falada. „Pro jeho tělo si nepřišel hrobník. Byl jsem u něho celou dobu, dokud…“ zarážím se na konci věty. Ani jsem nevěděl, že usínám, vždy o tom vím. Proč se to stalo právě tuhle noc? Svrašťuji obočí. Co to má znamenat? „Lirale?“ praví farář mávajíc mi dlaní před obličejem. Trhám sebou, jak Falad přerušil proud mých myšlenek. „Dokud jsem neusnul,“ dokončuji svou předešlou výpověď. „Smrtelníci! Třeste se!“ vříská mužský hlas kdesi ve stínech. Najednou je hrobové ticho, ani hláska. Přejíždím pohledem vylekaný dav. Opět se z temnoty ozývá to zlověstné hučení oživlých mrtvol. „Co budeme dělat?“ táže se přidušený ženský hlas.

 

„Svěcená voda,“ slyším jeho hlasité přemítání, „rychle do kostela!“

 

Jen co doznívá poslední slovo jeho výzvy, už se všichni vesničané valí směrem ke kostelu. Přejíždím pohledem zpět na pana Testraka. Ale co to? Starý zbrojník již nestojí tam, kde před chvilkou. V dáli, v té temnotě se to tak jeví, vidím proud světla vycházející z okna, z okna Testrakova zbrojnictví. Otáčím hlavu za ostatními lidmi, nikdo si ani nevšiml náhlého odchodu zbrojníka. Vstávám ze země a oprašuji svoje kalhoty od prachu. Sahám si k pasu, dýka je na svém místě. Co mám dělat? Mé útroby se svíjí v křečích. Nakonec se otáčím ke krámku svého učitele, světlo je neustále přerušováno, někdo tam přechází ze strany na stranu. Ovládá mne odvaha a odhodlání. Jistě zvedám nohu a dělám první krok. Nevšímám si těch hrůzných zvuků. Stojím před zavřenými dveřmi, potichu naslouchám, pokouším se ignorovat ty ohavné zombie.

 

„Konečně,“ slyším zevnitř vítězoslavný hlas starého zbrojníka. Cože!? Jak to, co tím sleduje? Ovládá mne hněv, ale zároveň i zvědavost. Sahám na kliku starých dubových dveří, dýchám hluboce, nabírám odvahu pro tenhle čin. Už to déle nevydržím, trhám za kliku a prudce otvírám dveře dokořán. Svítí pouze lucerna na stoličce. Stačí na osvícení celého středu místnosti, stíny zahnala ke zdem. „Pane Testraku!“ volám nejistě. „Jsi odvážný Lirale,“ šeptá hlas starého zbrojníka z protější strany místnosti, za mihotajícím světlem lucerny. Zaměřuji svůj pohled do toho místa, nic však nevidím. „To však někdy nestačí. Tak ti to říkal Vakra, že?“ říká, teď už nahlas, pan Testrak vystupujíc ze stínu v rohu místnosti. Srdce se mi úlekem málem zastavuje. Už to není ten pan Testrak, kterého jsem znal roky. Má na sobě černý plášť s kápí. Po pobrání této skutečnosti se má mysl zaměřuje na to jméno, jméno mého zesnulého otce. Mlčím, pouze s hrůzou v očích pozoruji zbrojníka stojícího nehybně jak socha. Jeho pohled se mi zarývá do očí, je to nesnesitelné, nemohu však ucuknout. „Jablko nepadá daleko od stromu,“ praví směřujíc ke mně dlouhými pomalými kroky. „Co tím myslíte?“ ptám se zmateně. Vůbec nemám ponětí o čem to mluví, takhle ho neznám. Teď stojí přede mnou na vzdálenost mé paže a kroutí hlavou. „Začal něco tušit. Strkal nos někam, kam neměl,“ říká sametovým hlasem s úsměvem na rtech.

 

„Ty bastarde špinavá!“

 

Couvám dál od té zrůdy. On pouze pozvedá obočí a krčí ramena. „Můžeš si vybrat chlapče.Buď mi budeš sloužit…“ Mlčí, stále se do mne zarývá pohledem. „Nebo zemřeš,“ dokončuje svou nabídku a pohazuje ke mne hlavu. Celou dobu, celou tu dobu… To není možné. Kroutím hlavou. To on zabil mého otce. On je za to zodpovědný! „No, tak co?“ pobízí mě nedočkavě. Nemohu ho jen tak nechat. Všechny zabije! Nejde to! Nedokáži ten proud myšlenek zastavit, hrnou se stále další a další, jedna přes druhou. A pak znenadání… nic, má mysl je čistá. Nápad! Svitá mi nová naděje. Odhodlaně hledím do tváře toho vraha. „Smrt,“ pravím s ledovým klidem. „Jsi úplně stejný,“ poznamenává vytahujíc od opasku jednu ze svých dýk, blíží se ke mně, stojím klidně.

 

„Ale neřekl jsem čí smrt!“

 

V mžiku vytahuji ukradenou stříbrnou dýku a se zručností, o které jsem ani nevěděl, sekám do Testrakovy dlaně držící ostří. Teplá krev stéká po mém obličeji, ihned ji znechuceně stírám do rukávu. Pak přejíždím pohledem na toho bídáka svíjejícího se v křečích. Druhou rukou trhá kus ze svého černého pláště a pokouší se zastavit proud krve řinoucí se z otevřené rány. S potěšením mu hledím do tváře plné bolesti a utrpení. „To je jen začátek! Pán přijde! Přijde a zabije tě!“ ječí na mne z posledních sil. Nezajímá mne, co říká, snad ani neposlouchám. Pomalu, tak jako on, k němu přistupuji. „Tohle je za otce,“ šeptám do jeho ucha. Napřahuji se dýkou nad hlavu. Chladné ostří míří k jeho krku a… razí si cestu jemnou kůží na krku, zastavuje se až u rukojeti. Ta krysa ze sebe vydává chrčivé zvuky, ještě žije, ztrácí však další, tentokrát celé litry krve. Znechuceně na toho ubožáka, celého od krve, hledím, nedá mi to, odlepuji nohu od země a uštědřuji mu poslední kopanec do obličeje. Bezvládné tělo s dutým zaduněním dopadá na dřevěnou podlahu. Je konec. Prozatím.

 

Skláním se pro svou zakrvavenou dýku. S leknutím od něj ucukávám. Vidím, jak se jeho kůže na tváři, i když pod nánosy krve, začíná měnit, a nejen kůže, ale i celý tvar obličeje! Tohle vůbec není pan Testrak! Začíná se ve mně vzdouvat hněv, ale i úleva po tomhle zjištění. Úleva především proto, že tohle není ten starý zbrojník, co jsem ho znal. Teď tedy v klidu vytahuji svou čepel z hrdla té nekromantské krysy. Pak přecházím místnost a beru lucernu. Vycházím ven do tmy. Už není slyšet zlověstné hučení, zemřeli se svým pánem.

 

Ten den se ve mně něco změnilo, nedokážu říci přesně co, mé myšlenky se ubírají směrem ke světlu. Snad je to v krvi, snad to je smrtí mého otce, Vakry. Snad si ho Rag vezme k sobě.

 

To samé přeji i panu Testrakovi, ne tomu nekromantskému bídákovi, který se v něj kouzlem proměnil, ale tomu starému dobráckému zbrojníkovi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>