Zázrak (2005)

Takže zde už dostala svůj prostor i předtím zanedbávaná stylistika (byť s trochu nešťastně řešeními odskoky). Někteří si budou moci všimnout, že jméno hlavního hrdiny se až nápadně podobá jménu chlapce z Neznáma. Nu, věru se jedná o jednu a tu samou osobu, jak se dozvídáme z jeho myšlenkových pochodů. Původně jsem zamýšlel na základě prvních tří představovacích povídek sepsat z toho jakousi ságu. Tohle však je z toho světa poslední písemnost.

Příjemné čtení přeji.

 


 

Zázrak

 

„Narasi,“ volá mne matka sladce.

 

Sedím na stoličce v mém pokoji a vyřezávám, ani nevím co. Cukám hlavou od mé práce.

 

„Už běžím.“

 

Od minulého týdne, kdy se mi zdál ten podivný sen, chovám mé rodiče ve větší úctě, než ta léta před tím. Podle mé přísahy, kterou nehodlám nikdy
porušit, se držím dál od válečnického řemesla, ta jedna lekce mi stačila. S námahou vstávám ze stoličky a pokládám na ni nůž, můj nedokončený výrobek si vkládám do pravé kapsy. Rozhlížím se po mém pokoji. Myslel jsem si, že už nikdy tohle místo neuvidím, díky jakési tajemné síle tu však teď stojím. Přemýšlím o té, jestli se to tak dá nazvat, zvláštní náhodě, co mě, a nejen mne, zachránila od jisté smrti. To už se blížím ke dveřím mého pokoje. Sahám na kliku a otevírám je, vycházím na krátkou chodbu. Pohlížím napravo, po stranách dvoje dveře a na konci schodiště směřující dolů, na druhé straně je do zdi vestavěno okno, nemusím se tam ani dívat.

 

Proč já? Hlodá mne stále v mé mysli, nemohu se těch dvou slov zbavit. Mé kroky již směřují po schodech dolů. Už odtud nikdy nechci odejít, nikdy. Příliš miluji mou vesnici, můj domov. Již otevírám dveře do kuchyně, vcházím dovnitř. U stolu na protější straně místnosti stojí má matka a hněte těsto na chléb, vedle na polici leží čerstvý bochník tvarovaný do šišky. Vůně z jeho pečení se rozlévá po celé místnosti. Matka otáčí hlavu, její nádherné oči hledí do mých.

 

„Dobré ráno,“ zdravím přívětivě.

 

Volným krokem přecházím k ní. Ona se jen usmívá, natahuje ruku a sbírá bochník chleba z police. Pak mi ho zvolna podává, stále se stejným úsměvem na rtech. Beru do rukou nabízený chléb a kus z něho ulamuji, zbytek vracím zpět do matčiných rukou.

 

„Kde je otec?“ táži se ještě než se zakousnu do vlažné snídaně.

 

„Asi šel za vesnici.“

 

Proč za vesnici? Ptám se sám sebe. Na jednom konci se rozkládají hory a les, do kterého jsem zavítal ve snu, na druhém pouze nehostinné pláně. Já předpokládám, že se zdržuje u lesa.

 

„Půjdu se po něm podívat.“

 

Mířím zpět ke dveřím. Otáčím hlavu, matka se na mne usmívá.

 

„Vrátím se na večeři.“

 

Kde může být? Honí se mi hlavou zmatené myšlenky. Kráčím po lesní stezce. Ve dne není hvozd tak děsivý, žádná temnota, co by mne pohlcovala, žádné stíny, které by se mě snažily rozsápat. Jdu dál, kam vede prašná pěšina a rozhlížím se kolem sebe, nic. Ani laň na pastvě či veverka přeskakující z větve na větev. Velice podivné. Vzpomínám si, že jako malý jsem chodil do lesa s matkou a ten vždy překypoval životem, alespoň ptačí zpěv bylo slyšet. Teď však ani hláska.

 

„Otče!“

 

To slovo se v ozvěně odráží dál ještě pár chvil, pak se znova rozléhá hrobový klid. Žádná odpověď. Vedu mé kroky dál, pln opatrnosti. Znenadání za sebou slyším zapraskání suchého listí. Trhavým pohybem se otáčím za tím zvukem.

 

Temnota, všude okolo mne. Co to? Couvám, téměř padám nazad a chytám se za hlavu. Stíny se pohybují, sápají se po mě, jen trošku světla brání mé tělo. Záblesk oslnivého bílého světla, zavírám oči. Slyším spěšné kroky přecházející v běh, větývky a suché listí praskají. Nedokáži od sebe odtrhnout oční víčka, jsou jakoby slepená, stejně jak ráno po probuzení. Kroky se stále blíží ke mně. Srdce mi tepe jako o závod, jen ztěžka dýchám, strach téměř ovládá moje končetiny. Otvírám oči, stojím na malé mýtince obehnané kolem dokola křovím. Hluk neustává, teď se však to něco odvrátilo od mýtiny a běží opačným směrem. S úlevou přecházím ke křovinám.

 

„Narasi.“

 

Slyším sípaví hlas mého otce z opačné strany rostlinného valu. Otče! Rychle se snažím proklestit si cestu dřevěnými šlahouny. Větvičky mne šlehají po celém těle, je to nějaký šípek či něco podobného s trny. K mým uším již doléhá těžké oddechování, nejspíš zraněného otce. Konečně vidím místo, kde křoviny končí. Ani se sám sebe raději neptám, co se mu mohlo stát. Vykračuji na měkký mech s jehličím, kalhoty celé potrhané a košili též. Ta je navíc nasáklá mou vlastní krví, jak mi trny rozřezali kůži. Upírám můj zrak před sebe k vysoké borovici. O její kmen se opírá muž, můj otec. Jeho oblečení je také roztrhané, ne však od trnů, ale od zubů nějakého zvířete.

 

„Otče!“

 

Z jeho košile odkapává čerstvá krev, už jen s velkými obtížemi dýchá.

 

„Narasi…“

 

Snaží se ke mně promluvit, zastavuje ho však krev v ústech. S nechutí ji plivá na zem. Neschopen slova na něj pouze z posedu hledím, do očí se mi valí slané slzy.

 

„Uteč. Rychle. Varuj vesnici…“

 

„Před čím?“

 

Otec svírá mou dlaň do své.

 

„Va-va-ruj všechny,“ koktá kašlajíc při tom krev.

 

Jeho stisk povoluje. Kašlání ustává. Už nedokáži udržet slzy, dlaněmi zavírám otcova otevřená víčka. Nemohu ho vzít s sebou, je to příliš daleko a do tmy bych s ním nedorazil.

 

Slunce již pomalu zapadá za obzor a já teprve vcházím do vesnice. Před čím mám varovat? To se mi celou cestu honí hlavou. Otec vypadal jako potrhaný od vlka, jiné šelmy v okolních lesích nežijí.

 

„Narasi!“ volá na mne matka už z dálky.

 

Já však nemám sil na opětování pozdravu. S obtížemi kráčím kupředu.

 

„Kde je otec?“

 

V matčině tváři se zračí hrůza a strach, hledí na mé potrhané oblečení nasáklé krví.

 

„Něco ho zabilo,“ vypravuji ze sebe se slzami v očích.

 

Matka se ke mně vrhá a chytá mne do náručí.

 

„Musíme svolat vesnici.“

 

Už v čistém oděvu stojím uprostřed náměstí. Ještě se nezačalo stmívat, jedině dobře. Celá vesnice se rozestoupila kolem dokola. Nemám ani tušení, co říci. Nevím, co to bylo za věc, která zabila otce. Potrhala ho nějaká vlčí tlama, ale vlci jen tak na člověka neútočí. Jediná možnost je…Ne!

 

„Máme velice vážný problém,“ pravím, „jediné možné vysvětlení pro otcovu smrt je, že …“

 

Nechce se mi vyslovit to slovo, ani nevím, zda je to pravda. Ostatní na mě upřeně civí. Muži s vážnou tváří, ženy s ustaraným či vyděšeným výrazem v obličeji.

 

„Vím, že je to šílené, ale s největší pravděpodobností ho zabil lykantrop, vlkodlak,“ vykládám chmurně současnou situaci.

 

V davu se rozlévá šum šeptání. Lidé nevěřícně kroutí hlavami, nemohou, nebo spíše nechtějí, tomu věřit.

 

„Copak si spad z višně?!“

 

„Ale…“

 

„Děla si z náš šoutky!“

 

Ovládá mne beznaděj, nedokáži je přesvědčit, i když vím, že je to jistojistě pravda. Zabořuji svůj pohled k zemi, upřeně hledím na suchou kamenitou zem. Vesničané se již rozcházejí do svých domovů, neznaje vážnost situace.

 

„Pojď domů, Narasi.“

 

Neodporuji. Musím však něco udělat.

 

Problémem zůstává co? Zařekl jsem si jakékoli válečnické umění, a od toho nehodlám ustupovat. Zůstanu vzhůru. Ano, tak. A pak varuji ostatní než se k nim dostane. Snad jich není více. Vstupuji s matkou do našeho domu. Ihned vybíhám nahoru po schodech do svého pokoje.

 

„Dobrou noc,“ přeji matce.

 

„Dobrou,“ opětuje mé popřání.

To již ale zabouchávám dveře a přebíhám k oknu. Alespoň počkám, až matka usne. S tímto vědomím si přitahuji židli a vyhlížím ven z pohodlného sedu. Venku už padá tma, v tomto čase se stmívá velice brzy. Mám výhled na severní cestu, která míří k lesu. Počkám tak půl hodiny a vyrazím ven. Dávám si dlaň před ústa, zívám. Aby matka neměla stra…

Před očima mi probíhá změť bílého světla a různých barev duhy. Co to má být? Snad jsem neusnul. Jako by letím děsivou rychlostí kupředu, všechno se mi jen míhá kolem hlavy, jakousi pestrobarevnou spirálou. Ten vlkodlak je všechny zabije! Snažím sebou mlátit ze strany na stranu. Možná mě to vzbudí. Stále nic. Co se to děje?! Zvedá se mi žaludek, ale neustále letím dál, zrychluji. Všechny mé vnitřnosti se svírají a hýbou jako klubko hadů. Srdce mi tepe pořád rychleji, to nevypadá jako sen. Už dost! Zavírám oči, nechci se na tu hrůzu dívat dál.

 

„To chceš bojovat s lykantropem holýma rukama?“ táže se mužský hlas přede mnou.

 

Opatrně otevírám slepená oční víčka. Nejsem ve spirále plné barev, stojím v zelené zahradě provoněné svěžím vzduchem a květinami. Po okolí se rozléhá nádherný ptačí zpěv. A přímo před mým zrakem je na jakémsi piedestalu postaveno kamenné křeslo s vysokým opěradlem. Neuvěřitelné. Nemám nejmenší tušení, kde to jsem a kdo je ten muž schovaný v křesle.

 

„Co jiného mi zbývá,“ odpovídám rezignovaně.

 

Nastává ticho, jen ptačí zpěv.

 

„Zařekl sis využívání válečnických umění,“ praví klidně muž, „ale to není jediná zbraň na zemi. “

Nevím, proč, ale v mém nitru svitla naděje. Tohle je přeci jen sen. Ale stejně.

„Nastal tvůj čas Narasi. Vyprav se do Risdamu, hluboko v Nepojmenovaném lese,“ promlouvá ke mne vážně.

 

„Tam najdeš svůj osud,“ dodává ještě po chvilce.

 

Nevím co říci. Mé hlasivky nejsou schopny jediného souvislého slova. Obraz se přede mnou začíná rozplývat v mlze. Už ne. Zase se kolem mne rozlévají barvy duhy a prudké světlo. Znova letím tou pestrobarevnou změtí. Barvy začínají slábnou, šednout a nakonec černat. Všechno je lepší než při cestě tam. Únava mne mámí a posléze ovládá.

 

Začínám přicházet k sobě. Sedím na židli u okna v mém pokoji. Tma již nabrala toho nejtmavšího odstínu a rozlila se po celém kraji. Rychle vstávám na nohy. Muž ze snu měl pravdu, nemohu s lykantropem bojovat beze zbraně. Přecházím k posteli a s povzdechem si na ni sedám. Au! Něco se mi zapíchlo do hýždí. Bleskově se zvedám z matrace, nic nevidím. Podivné. Sahám do levé kapsy, zda tam něco není. Nic. Nevěřícně jen kroutím hlavou. Kontroluji i pravou kapsu. Co to?! Vytahuji malý předmět vyřezaný ze dřeva, ale už nevidím, jaký má tvar. Poslepu přecházím ke stolu, vždy tam leží lucerna. Chystám se ji zapálit. Znenadání se předmět začíná zahřívat, upouštím ho na zem. Slabě světélkuje, stále však nerozeznám, co to je. Ani se nehýbám, jen se zatajeným dechem sleduji, co se bude dít dál. Svítí pořád víc a víc. Je to…Oslepující záblesk bílého světla, musím zavřít oči, jinak oslepnu. Za pár chvil je znova otevírám. Tam, kde před chvílí ležel jen malý kousek slabě světélkujícího dřeva, teď leží asi dvou sáhová jasně zářící bílá hůl, na jejímž konci se vyjímá krákající havran s rozevřenými křídly.

 

S ohromením se pro ni shýbám k zemi. Už jsem to někde viděl…nebo o tom četl. Takové hole nosí stoupenci boha Raga. Uchopuji hůl pevně do rukou. Začíná mnou protékat neuvěřitelně silný proud energie. Přeji si, aby to nikdy neskončilo. Za pár chvil však stojím zase ve tmě, hůl stále pevně svírám. Pronikavé vlčí zavytí se rozléhá snad po celých Pláních. Je to tu! Spěšným krokem kráčím po schodech dolů a pak ven na cestu. Jistým krokem a s ledovým klidem si stoupám doprostřed.

 

„Pojď ty bestie!“

 

Zvedám obě ruce i s holí nad hlavu, nevím proč, něco mi říká,ať to udělám. K mému sluchu doléhá dusot a rychlé funění. Hůl nad mou hlavou se najednou rozzařuje bílým světlem, které sahá snad třicet sáhů kolem mne. Jak jsem předpokládal. Po čtyřech se rychle blíží zavalitá postava vlkodlaka, přímo na mě. Trochu zpomalil, když ho odhalilo to světlo. Dvacet sáhů. Ještě kousek netvore! Nemohu se dočkat jeho smrti. Deset sáhů.

 

„To je za otce!“

 

Zvedám hůl před sebe havranem napřed, stejně jako kopí. Lykantrop se nezastavuje, můj pohyb ho ani trochu neznepokojil. Odráží se na svých mohutných zadních tlapách. Přesně takhle! Jen pojď! Dělám s holí výpad vpřed. Vysoké vlčí zakňučení. Vlkodlak se na ni sám nabodl. Padá pomalu nazad, rychle ji z něj vytahuji, je celá od krve. Vlkodlačí tělo se začíná měnit do své lidské podoby. Zvědavě se nad něj nakláním. Kdo to může být?

 

„Narasi,“ šeptá krví zadušený mužský hlas.

 

Nedokáži zahnat slzy. To není někdo… to je můj otec! Vrhám se na kolena k jeho polomrtvému tělu.

 

„Odpusť.“

 

Držím otce za jeho chladnou dlaň, slzy se již nezadržitelně valí víčky ven.

 

„Ne synu… neo-neomlouvej se,“ koktá s vypětím všech sil, „jsem na tebe hrdý.“

 

Mlčím, jen tiše pláči nad jeho bledou tváří.

 

„Je-je tu zim-zima,“ snaží se ještě ze sebe vypravit.

 

„Ne…otče ne!“

 

Jeho dech se zpomaluje, kůže chladne, tep zastavuje.

 

„Řekni matce, že jsem ji mi-miloval.“

 

Vydechl naposledy. Hledím do jeho mrtvé tváře, dlaní mu zavírám jeho stále otevřené oči.

 

„Rag tě k sobě přijme.“

 

Beru zpět do rukou svou hůl. Zvláštní, ještě před chvilkou byla celá od krve, teď znova září bez poskvrnky.

 

Tak ne válečník, ale mág. Takhle osud rozdal karty. Nemám ani tušení, co se po celých Pláních a vůbec po celé zemi děje. Možná najdu odpovědi v Risdamu… V nejhlubších křovinách Nepojmenovaného lesa. Slýchával jsem pouze legendy o tom místě, ale jinou možnost nemám. Jestli to má být můj osud, vydám se ho tedy vyhledat.

 

Budiž Ragova ochranná ruka nade mnou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>