Konec (2011)

A aby toho nebylo málo, tak konečně vytáhnu ze zaprášeného virtuálního šuplíku i tuhle delší a prozatím na dobu neurčitou odloženou záležitost. Původně to vznikalo jako příspěvek do jedné literární soutěže, ale nakonec se mi to poněkud rozrostlo a začalo si to žít vlastním životem. Nad názvem jsem přemýšlel teprve teď a po dlouhém, usilovném a bolestivém dumání mi nakonec Konec… a začátek? nepřišlo jako úplně špatný nápad.
Členit to zde budu podle kapitol. A to jsou asi víceméně všechny organizační záležitosti. Tudíž to mohu rozjet a vám už jen popřát nějaké to příjemné počtení nebo co ono se to většinou přeje.


Svět skončil. Přeživší: Pravděpodobně jeden.

„To vám patří,“ usmál jsem se při pohledu z okna.
Zrovna před chvilkou vyšlo ranní slunko. Neúnavně ozařovalo scenerii přede mnou, kus pole, pak silnice a za ní nějaká velká budova, sklad dost možná. Za normálních okolností naprosto normální, pro mou skromnou osobu dokonce skoro negativní podívaná. Ten den tomu tak ovšem nebylo. Po asfaltu se sem a tam neproháněly pneumatiky nákladních aut a ani od nedalekých kolejí se po okolí nenesl hluk projíždějících vlaků. Nikdo se neprocházel po polní cestě a nikdo neshrabával nakupené listí na zahrádkách rodinných domků. Ticho. Hluboké a dokonalé ticho, nic jiného k mým uším nedoléhalo. Ani ptačí štěbetání, ani šustění korun stromů. Jako by všechno z ničeho nic uhynulo, spolu s větrem.
A uprostřed toho všeho, co vlastně bylo ničím, jsem stál před oknem v pokoji své koleje, štrúdl v jedné a hrnek s čajem v druhé ruce, a s úsměvem hleděl ven.
Svůj díl na tom měl i úsek z jednoho románu, co jsem kdysi četl. Seděl tak přesně, že by bylo spíš divné, kdyby mi to nepřišlo vtipné.
„Zatímco jsme se rozhádaní a nevrlý vraceli z výletu domů, svět skončil.“
Tedy až na tu první část. Přesněji řečeno jen ta poslední sedí. Uchechtl jsem se a zakroutil hlavou. Lidský mozek je opravdu zvláštní věc. Vytváří si souvislosti i tam, kde žádné nejsou, ne, že by to byla nějaká novinka. I když… V tomhle případě se ho musím tak trochu zastat, protože i já sám chápu, proč si vybral zrovna tuhle větu. Přišlo mi to kdysi skoro geniální, ten styl, jakým autor tak suše a přitom s takovou samozřejmostí začal svoje dílo. Stejně tak mohl napsat: „Dnes ráno jsem se vzbudil, vyčistil si zuby, nasnídal se a vyrazil do práce,“ a nic moc by se nezměnilo. A přesně tak se stalo i tohle. Prostě jen tak, doslova a do písmene.
A jak, že to vypadalo několik předcházejících dní?
K tomu se dostanu hned, ještě předtím si ovšem ještě jednou neodpustím vyzdvihnout nad slunce jasné.
Svět skončil.

„Nezapomeňte do příště ty eseje,“ připomínal profesor, zatímco si balil věci.
Učebnou se vedle zvuků zipů a cvakání všemožných popruhů zvedlo nejasné zahučení. Ten za katedrou si to asi vzal jako souhlas, protože vypadal spokojeně. Anebo už dávno nevnímá, co se děje před ním, létá si ve svém vlastním světě. Přece jenom to není ten typ, co by se vyžíval v té moci, co má nad těmi pod sebou. Každopádně v místnosti zbylo už jen pár lidí, dovázal jsem si ještě šátek kolem krku, zastrčil přečuhující kus do kabátu a vydal se ke dveřím.
„Nashledanou,“ utrousil jsem automaticky.
„Nashledanou,“ odpověděl on reflexivně. Nenechal si při tom ani trochu zasáhnout do svého malého světa, co si vybudoval od konce hodiny.
Při scházení schodů jsem se musel chtě nechtě usmát. Tak absurdní. Všechno je tak absurdní, tahle společnost, tenhle umělý systém a lidi v něm. Nebudu sklouzávat k těm běžným žvástům o strojích v jejích službách, stejně to platí jen o těch od středu níž a ví o tom každý.
Žijeme v dokonalé symbióze s falší. Nehodlám o sobě tvrdit opak, před několika okamžiky jsem se jí právě dopustil, spolu s tím profesorem, jehož jméno ani po tolika týdnech neznám. Jaké „nashledanou“, jaká zdvořilost, slušnost nebo jak se tomu teď nadává? Naprosto normální prázdná fráze, kterých má lidstvo  bezpočet. Jednáme s lidmi, co nemáme rádi či nám jsou úplně lhostejní, a i přesto je zdravíme a projevujeme jim něco, čemu se z nějakého důvodu říká „úcta“. Raději bychom je mohli na místě zbavit jejich mrzkého života, ale co uděláme? „Dobrý den.“ Tak prostě a jednoduše. Zůstává pak otázka, zda-li jsme tak neudělali nakonec lépe. Lepší aby trpěli dlouhé měsíce a roky než jim jednorázově ulehčit ode všech jejich těžkostí.
Nahlas jsem se zasmál. Stanul jsem před budovou univerzity. Teprve teď jsem si uvědomil, že ze sluchátek v uších se line jenom ticho. Stává se mi to často. Zalovil jsem ve vnitřní kapse kabátu a zapnul přehrávání. Do ušních bubínků se se vší vervou opřel prudký zvuk kontrastující s předešlým klidem. Na ulici totiž nebylo příliš rušno, skoro ani nohu člověk neviděl. Přece jenom se už velká hodinová ručička přesunula do druhé poloviny ciferníku a slunce už ohlásilo konec služby.
Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a zvrátil hlavu nazad. Na nočním nebi se už skvěly první zářivé body. Hezká podívaná. Chladný vzduch také v tu chvíli z nějakého důvodu chutnal obzvlášť dobře. Po tváři se mi nevědomky rozlil úsměv.
„Vezmu to pěšky,“ řekl jsem si pro sebe tiše a pomalým krokem se vydal přes silnici.

Jít pěšky bylo kupodivu větší rozhodnutí, než by se na první pohled, respektive poslech, mohlo zdát. Bydlím sice na koleji, ale na jedné ne zrovna nejblíž k mojí fakultě. Normálně to tedy jistí hromadná doprava, čas od času ovšem z nějakého vnitřního popudu dostanu chuť na večerní procházku. Osvěžující vzduch, klid a co hlavně, žádní lidé. Téměř samozřejmě. Než se dostanu z hlavní třídy, semtam někoho potkám. Nemám to rád. Proč musí být tak krásná podívaná zničená něčím jako lidské bytosti?
Za doprovodu hudby jsem směřoval ke svému cíli. Pomalu a nenuceně, jako bych jen tak bloudil. Tak je to nejlepší, člověku se z nějakého záhadného důvodu pak pěkně vyčistí hlava.
Skoro v půli cesty to mohlo být. Moje oči zahlédly pár kroků přede mnou bezdomovce, jeden by si řekl, kde se jich tu tolik bere. Zaměřil mě, jak jinak také, široko daleko nebyla jinak ani noha. Já pokračoval dál obyčejným tempem, jen jsem se snažil udělat drobný oblouk. On si toho všiml a vzdálenost znova zkrátil.
„Dobrý večer, mladý pane, ne-…“
„Pardon,“ pronesl jsem s hranou výmluvností a pokračoval dál, ani jediný pohled jsem na něm nenechal. Možná se teď nejednalo o naše první setkání, ale to mě nezajímalo, stejná fráze by ho ode mě čekala, ať už bychom se potkali klidně stokrát. Sám jsem si až moc dobře vědom, že jednou dost možná skončím stejně nebo při nejmenším podobně jako tenhle chudák. Oběť. Čeho? Ničeho menšího než námi vytvořené společnosti neomezených možností. Opravdu neomezených, kde jinde byste museli s vysokoškolským diplomem pracovat u svozu odpadů.
Jakmile jsem ho odbyl, dál se o nic nesnažil a pokračoval dál, příště možná bude mít větší štěstí. Pojednou se mi z nějakého důvodu chtělo ohlédnout, ale neudělal jsem to. Snad i proto, že i on by zrovna hleděl mým směrem.
Pokračoval jsem vycházkovým tempem dál. A při přemýšlení nad tím, v čem a mezi čím musím žít, se mi po obličeji rozlil smutný úsměv.
Za chůze jsem znovu pohlédl na noční oblohu, teď už třpytivě vyzdobenou jako nejhonosnější taneční sál.
„Tenhle svět… Ať radši shoří,“ zašeptal jsem do večerního ticha.

A den na to, tedy včera, svět opravdu skončil. Neshořel, jak jsem pronesl svoje přání. Kdo ho splnil asi tušil, že by se mi smrt ohněm asi pramálo zamlouvala. Ne, stalo se něco mnohem, mnohem lepšího. Zmizeli lidé.
Včera ráno jsem vyrazil do školy jako obvykle. Ticho v budově koleje mě nijak nepřekvapilo. To samé venku už ovšem mělo jinačí účinek. Že nejezdí žádná auta, můj mozek zaznamenal až při příchodu na hlavní třídu, která normálně zažívala tou dobou špičku. Nic. Hrobové ticho. Semafory neúnavně řídily neexistující dopravu. Několikrát jsem se rozhlédl sem a tam a nakonec ze zvyku zmáčkl tlačítko pro chodce. A pak z té samé zvyklosti vyčkával na zeleného panáčka. Neviditelná auta dostaly červenou, zvolna jsem vykročil a na druhé straně zamířil k zastávce autobusu. Ranní slunce mi přitom příjemně ohřívalo zátylek a záda.
Začal jsem si i přes hudbu v uších uvědomovat zvuk svých kroků. Letmo jsem přejížděl okolí před sebou svým pohledem. Zrak dost možná podvědomě hledal nějakou známku života. Nějaký protiargument tomu, co už nějakou tu chvíli neúnavně navrhuje mozek. Bezvýznamně. Všiml jsem si, že jsem si slabě oddechl. Prodral se přitom ven krátký smích.
Na zastávce jsem se ani nezastavoval, mysl dobře věděla, že hromadné dopravy se jen těžko dočkám.

Chůze mě asi po půl hodině dovedla na vlakové nádraží. Dle očekávání, pusto a klid, nikde ani nejmenší známka přítomností lidských bytostí. Ze zvědavosti jsem vešel dovnitř.
Nebyla tam samozřejmě ani noha. Jedna věc mi ovšem nedávala moc smysl, spíš mě trochu zneklidňovala. Elektronická tabule s příjezdy a odjezdy stále čile ukazovala kam, přes co a kdy. Chvíli jsem jen zamyšleně postával a nakonec se obrátil k odchodu. Teď má přednost sbírání informací, přemýšlení nechám na potom.
Před budovou jsem nasál do plic čerstvý vzduch a vypravil se po hlavní třídě k filozofické fakultě. Ráno jsem vstal do školy, tak se tam prostě zajdu podívat.
Zase spíš ze zvyku než ze slušnosti si můj mozek vybral k cestě chodník. Z prostředka silnice bych přitom měl tak pěkný výhled. Ale čert to vem, jednou jdu tu tudy, tak už tam takhle dojdu. Krásou denního města zbaveného veškeré populace jsem si stejně vychutnával i tak. Oči bloudily po výlohách obchodů bez siluet za nimi, uši se kochaly ničím nerušeným klidem a koutky úst se sami od sebe nadzvedly do nenuceného úsměvu. Takhle tedy vypadá město duchů, problesklo mi hlavou, ani nepůsobí nějak strašidelně. Nezvykle určitě ano, ale tak hrůzu budící, jak si asi většina lidí představuje, určitě ne. Právě naopak má dokonce určité kouzlo oproti koloniím hemžícími se lidmi.
V doprovodu těchto myšlenek jsem dorazil před budovu univerzity.
„Tak vzhůru za dobrodružstvím,“ prohodil jsem vtipkovně a vešel vstupní branou dovnitř.

Stejný výsledek jako na nádraží. Ani noha. I přesto jsem si ovšem před vstupem vyndal sluchátka z uší. Nerad se v podobném prostředí zbavuji sluchu, na to mám zhlédnuto až moc hororových filmů.
Prošel jsem postupně všechny budovy, katedru od katedry, učebnu od učebny. Nic. Tedy kromě několika planých poplachů, které měly většinou na svědomí podlaha a staré dveře. Co jsem si ovšem díky téhle malé exkurzi potvrdil, byl fakt, že vedením vysokého napětí stále proudí elektřina. Zkusmo jsem několikrát zmáčknul vypínače světel, funkční byly všechny. Z toho vyvstaly dvě možnosti, buď nejsem tak úplně sám, jak si myslím, anebo elektrárny ještě na nějaký čas v pořádku jedou bez obsluhy. Přiklonil jsem se ke druhé z možností. Z nějakého důvodu byla mozku mnohem sympatičtější ta z nich nezahrnující další lidské tvory. Vlastně z celkem zjevného nakonec, nemám lidi rád.
Potutelně jsem se zasmál, nasadil sluchátka do uší a vyrazil zpět ke svým kolejím. Pro ten den mi stačilo nějaké základní ověření situace.
Šel jsem pomalu a klidně, jako bych se stejně jako kterýkoliv jiný den vracel ze školy.

Když jsem byl skoro na místě, napadla mě jedna skoro až absurdní věc. Pokud na chvilku připustím, že existuje něco jako Bůh nebo jiná vyšší existence, nemají tohle náhodou na svědomí oni? Neřekl si kupříkladu ten Bůh, že po těch letech také někomu splní jakékoliv přání a zrovna při nahlédnutí do našeho světa narazil na mě?
Samotnému je mi bylo jasné, jak moc hloupě to zní, ale zase na druhou stranu proč ne. Vylidnění i toho jednoho velkého města za jednu jedinou noc není zrovna něco, co by člověk vídal na denním pořádku.
A jestli budeme pokračovat v úvaze zahrnující Boha, napadlo mě, nebaví on se teď náhodou? Nemá náramnou radost z toho, že zrovna narazil na smrtelníka s tak hloupým přáním? Protože On přece stvořil lidi jako společenské bytosti, ví lépe než kdokoliv jiný o nemožnosti prožívání života v naprosté samotě. A najednou slyší, jak jedna z Jeho oveček prosí právě o to. Tak se rozhodne dát jí za vyučenou, dát jí ochutnat trochu té opravdového a absolutního osamění.
Na místě jsem se zastavil, chytil se oběma rukama za hlavu a vydal ze sebe zoufalý výkřik. Sevřelo se mi srdce, zařval jsem ještě jednou… A nakonec se zajíkavě rozesmál. Tak, až mě skoro rozbolela bránice.
„Takhle bys to chtěl, co?“ prohodil jsem zadýchaně a otíral uslzené oči.
I kdyby celá ta pohádka o pánu Bohu byla klidně tisíckrát pravda, nemá šanci ve mně probudit ani ždibec úzkosti. Marná snaha, marná snaha.
Zhluboka jsem se nadechl a urovnal pár neposlušných záhybů na kabátě. Domů už to bylo jen pár kroků.
„Ale poděkovat Ti můžu.“

Jedním douškem jsem do sebe hodil zbytek čaje a odložil hrnek na stůl. Obutý a navlečený do kabátu jsem ještě jednou letmo vyhlédl z okna ven.
Žádná změna ani po jednom dni. Ani jsem ji nečekal, ale člověku to stejně nedá než si všechno dvakrát nebo třikrát ověřovat.
Odvrátil jsem se od výhledu před sebou, sebral z postele svou věrnou tašku a zamířil do předsíně. Přehodil jsem popruh přes rameno, urovnal záhyby na kabátu a pohlédl na sebe do zrcadla. Oči se v zrcadle střetly samy se sebou. Koutky úst zkřivil nenucený úsměv.
„Tak to jdem omrknout.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>