Začátek (2011)

A konec pokračuje…


Před kolejí jsem se zastavil a ještě naposledy kontroloval, jestli mám všechno. Láhev s pitím, pár rohlíků a malý kuchyňský nůž. Vhodnější zbraň pro krajní případy nouze se mi najít nepovedlo. Tedy, neočekával jsem, že bych ho v tomhle městě duchů musel použít, ale přece jenom jistota je jistota. Navíc se mi začaly z podvědomí vynořovat útržky filmů s apokalyptickou tématikou. Pokud tady někde něco je, setkat se s tím s prázdnýma rukama nepatří zrovna mezi moje největší přání.
Všechno. Méně než by jeden čekal. Zpátky toho nejspíš ponesu víc, tak mám alespoň místo.
Dal jsem se do kroku. Nejdřív to vezmu ještě jednou k fakultě. Na jedné straně jsem si říkal, že možná při včerejší návštěvě něco uniklo mému zraku. Na té druhé mi bylo moje prvotní rozhodnutí víceméně jasné. Jednalo se o místo, které jsem z celého města znal nejvíc. Vlastně jediné. Takový světlý bod uprostřed vší té kamenné šedi. Tam už se pak rozhodne, co dál. Přece jenom mám před sebou pořád jeden celý den.
Zastavil jsem se na hlavní třídě, jen kousek od budovy koleje. Oči se zájmem prohlížely obsah výlohy obchodu s názvem „Army Shop“. A co jsem zrovna zálibně přejížděl pohledem, bylo několik vedle sebe naskládaných nožů. Hodil jsem letmý pohled na svoji tašku a pak se zase hned vrátil ke zboží za sklem.
„To budou asi spolehlivější hračky,“ prohodil jsem a otočil hlavu ke dveřím.
Připraven rozbít výlohu jsem se do nich zkusmo opřel. A ony se otevřely. Pokrčil jsem rameny a v tu chvíli se nad tím nepozastavoval. Uvnitř jsem dlouho nepobyl, jen pohledem zběžně přelétl věci kolem, vybral jeden z „kapesních“ nožů a zase vyšel ven.
Nový přírůstek do arzenálu jsem uložil do kapsy k jeho kuchyňskému příbuznému a mlčky pokračoval ke svému dnes prvnímu cíly.

K fakultě zbýval už jen kousek cesty. Po cestě jsem si do sluchátek pustil hudbu pro ukrácení chvíle. Všechny ty osamělé výjevy kolem byly sice krásné i samy o sobě, ovšem s hudební kulisou nabývaly s každou další skladbou trochu jiných rozměrů. Jednou to podzimní slunce hřálo víc, potom se zase ochladilo a nakonec se celou mou bytostí rozlil pocit volnosti a na tváři se objevil nenucený úsměv. To všechno jenom díky střídání tempa, nástrojů a motivů. Skočné a rychlé, pomalé a melancholické, výbušné, mrazící a pak ty, co člověka z nějakého důvodu naplňovaly podivnou radostí. Stačilo zmáčknout tlačítko a ty prázdné kulisy kolem mě byly rázem obarveny jinou barvou.
V téhle náladě mi přišlo na mysl, co jsem při návštěvě Army Shopu v první chvíli odsunul do pozadí. Dveře byly odemčené. Ten prostý fakt mi najednou nechtěl dát pokoj a začal nepřetržitě dorážet na mozkové buňky. Nejdřív jsem se nad tím nepozastavoval dost možná kvůli určité všednosti. Dveře jsou odemčené. Aha, dobře. Konec myšlenkového pochodu. To ovšem platilo pro „starý“ svět, pravidla toho stávajícího se teprve utvářejí. Jednoduše řečeno, ten odemknutý zámek nebyl normální. Po cestě sem jsem namátkou zkusil několik dalších obchodů. Výsledky pokusu: Nevšední, ve všech bodech. Přesněji v tom jednom, bez nejmenších problémů se mi podařilo vejít dovnitř.
Co nám z toho tedy vyplývá? Nevím. Ne, opravdu. V tomhle bodě toho moc říct nejde. Ale jedna jediná věc je jasná. Svoje přání jsem vyslovil ve čtvrtek večer. Když jsem potom šel spát, bylo ještě všechno v zajetých kolejích. Závěr? Pán Bůh má asi podivný smysl pro humor, protože nám starý svět vykolejil někdy kolem deváté desáté následujícího dne, těsně po tom, co otevřela většina obchodů. A co můžeme vyčíst z toho? Ještě jednou nevím. Z nějakého důvodu se mi ale na okamžik udělalo nevolno, jako kdybych v noci bloudil starým domem s vrzající podlahou.
Zatímco se mi hlavou honily tyhle a všemožné další myšlenky, dorazil jsem k parčíku před univerzitní knihovnou.

Normálně jsem park vždycky obcházel, teď jsem se to ale chystal vzít přes něj. Snad to částečně měla na vědomí absence aut, co obyčejně zabraňovala ve vstupu z jedné strany. Tak jsem to alespoň ve starém světě vnímal. Což mi připomíná ještě jeden zajímavý úkaz. Včera ani dnes jsem neviděl nic se čtyřmi nebo více koly. To je minimálně… Bizarní.
Po zádech mi slabě přejela husí kůže.
A hned v dalším momentě jsem na místě přimrzl celý.
Přes sluchátka začal pronikat jiný zvuk než ticho nebo občasné zašustění listí. Ve dvou krátkých pohybech jsem zasunul ruku na kapsy kabátu a vypnul přehrávání. Zpomalil jsem dech a začal se rozhlížet kolem. Co začalo proudit do mých uší… Byl pláč. Lidský pláč.
Park měl skoro čtvercovitý tvar. Protínaly ho dvě pěšiny, jedna z nich s drobnou odchylkou tvořila úhlopříčku, pro druhou platilo to samé, pouze byla poloviční. Prostor mezi nimi pokrývala neproniknutelná zeleň. Já se zastavil na samém okraji, vzlyky přicházely odněkud přede mnou, dost možná od lavičky na souběhu obou cest. Z mojí pozice mi v zorném poli stála nějaká ta velká dřevina, co na takových místech vysazují, nikdy jsem přesně nezkoumal, o co se jedná. O to ale samozřejmě nešlo. Nejsem sám. Nic jiného se mi v několika příštích chvílích nebylo schopno zformulovat. Jen jsem stál, nohy jako by za ten krátký okamžik zapustily kořeny a nechal k sobě doléhat důkaz přítomnosti další lidské existence.
Co teď? Stále paralyzován jsem si položil jednoduchou otázku. I když odpověď měla být hned jasná, já váhal. Nad čím přesně, to jsem ani já sám s určitostí nebyl schopen říct. Oči se nevědomky zadívaly na tašku. Pláč monotónně pokračoval dál. A předmět mých myšlenkových pochodů najednou vyplul z podvědomí a v celé své kráse se hrdě zatřpytil. Zabít nebo nezabít…?
Zatřásl jsem prudce hlavou a zhluboka se nadechl. To bylo těsné.
Opatrně jsem se vydal vpřed. Nemělo cenu jednat nijak dvakrát obezřetně, vzlykot patřil buď ženě nebo dítěti. Ani jednu z možností mozek nevyhodnotil jako nebezpečnou. V tu chvíli se mi hlavou samozřejmě honilo ještě hodně dalších otázek. Nohy však neochvějně pokračovaly dál, všechno bylo odsunuto do pozadí stejně jako odemčené dveře.
Stanul jsem vedle dřeviny, co mi zacláněla ve výhledu a konečně spatřil původce pláče. Původkyni tedy. Na lavičce ležela do klubíčka schoulená dívka, tak osm jí mohlo být, ale to dneska pomalu nepoznají sami rodiče, kolik je jejich ratolestem. Nad tou poslední myšlenkou jsem se musel v duchu zasmát, něco jako rodiče se v téhle situaci bude hledat asi jen velmi těžko. Hloupé zažité zvyky, přitom to už budou celé dva dny.
Znovu jsem stočil pozornost k plakající holce. Nevšimla si mě. V tu chvíli jsem se cítil skoro hrdě, že mi do hlavy nevplula kvanta nemravných a vrcholně nepřístojných plánů. Už tady přede mnou nestojí žádná překážka v podobě zákonů a přikázání. A stejně mě výjev přede mnou nechával v tom jednom ohledu úplně chladným. Nějakou odměnu si pak budu muset dát.
S úsměvem jsem potřásl hlavou nad těmi všemi hloupostmi, co jedna po druhé proplouvala myslí, a klidným krokem zamířil vpřed.
„Dobrý večer, slečno, copak tu tak sama?“ oslovil jsem ji ještě zdálky. Hned nato jsem si uvědomil, že to znělo jako fráze, na kterou se balí ženské v barech. No, nevadí.
Vzlykání ustalo, jako když utne. Dívka sebou úlekem prudce trhla a začala se sbírat do sedu. Co jsem jeden okamžik zahlédl, nebyl její obličej zrovna ukázkovým případem klidného a vyrovnaného výrazu. Ale s tím se asi nedá nic dělat, stačí se podívat kolem, každý normální člověk by se teď tvářil stejně nebo minimálně podobně. Jo, normální.
Konečně se jí povedlo se nějak zvednout. A jakmile seděla, bleskurychle se stáhla na vzdálenější konec lavičky. Ve tváři přitom měla nedůvěřivý pohled. V hnědých očích se jí možná zračila špetka strachu. Stejně hnědé rozcuchané vlasy zakrývaly kus jejího obličeje, celkem dlouhé si nechala narůst. Oblečená byla do lehké červené bundy a obyčejných džínů. Barvitější módní popis po mně nikdo chtít nemůže.
„Ne, neboj,“ zamával jsem před sebou prázdnýma rukama a nasadil milý úsměv, „přicházím v míru.“
Evidentně ji to moc nepřesvědčilo, protože stále zaujímala ten obranný postoj a ani na vteřinu ze mě nespustila pochybnostmi přeplněný pohled. A teď babo raď. Nechci vypadat, jako bych ji chtěl znásilnit nebo tak něco. To by asi věru nebyl ideální první dojem, ani já o takový nestál, obzvlášť v tomhle.
Povzdechl jsem si a pokrčil rameny. „Jsme se asi dostali do patu, co? Vadilo by vám, slečno,“ ukázal jsem volný konec lavičky, „kdybych si sem sednul? Asi to tu budeme mít na dýl.“
Mlčela, jen si mě opatrně měřila pohledem. Ani se přitom nehnula, dost možná i zadržovala dech, jak byla napružená. Já jsem se po tu dobu také nehýbal, jen trpělivě vyčkával na její verdikt, ať už ho dá najevo jakkoliv. Mohla to být možná minuta, maximálně dvě, kdy konečně nepatrně kývla hlavou.
„Děkuji, děkuji,“ pronesl jsem vznosně a posadil se, taška při tom skončila na klíně.
Zhluboka jsem se nadechl a zase vzduch najednou vypustil. Jako bych celý den někde běhal a teď měl první možnost si odpočinout. Což samozřejmě nebyla pravda a slunce se teprve blížilo k poledni, ale čert to vem. Nenápadně jsem stočil zrak stranou. Vypadalo to, že se do mě ta malá očka snaží vypálit díru. Anebo se o to opravdu snaží, v tom případě bych měl poděkovat pánům šíleným vědcům z celého světa, že nevynalezli holčičky s laserovým pohledem. Díky jejich opoždění se ještě nějakou chvilku mohu vyhřívat na povrchu Matičky země po boku svojí upovídané společnice.
„To se nám to zvrtlo, co?“ prohodil jsem a dlouze se protáhl. Zbloudilý sluneční paprsek mě při tom přinutil přimhouřit oči. Ten strom nad námi proti mně něco musí mít.
Vrátil jsem se do původní polohy a pohlédl na dívku. Žádná změna, stále v módu s maximálně ostražitostí a životními funkcemi sníženými na minimum. „Nechceš se mi tady náhodou udusit, že ne?“ zeptal jsem se podezřívavě se stejně podezřívavým výrazem. A v dalším okamžiku ho nahradil potlačovaný smích. Plán vyšel lépe, než se dalo čekat. Dívce ve chvíli položení mojí otázky nepatrně zčervenaly tváře a skoro zalapala po dechu. No, to bych asi přeháněl, ale každopádně začala dýchat jako normální člověk. Dokonce ještě rychle sklopila hlavu. Poprvé, co ze mě spustila oči. Asi si uvědomila, že tu sedí s cizím člověkem. Každopádně to je krok vpřed, nemám už vedle sebe prkno, ale další lidskou bytost. „A ani to nebolelo, ne?“
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Tentokrát zaslouženě, první se nám úspěšně rozpadla v prach. Když se můj pohled vrátil zpět k ní, přistihl jsem ji, jak si se zájmem prohlíží moji tašku. Tedy tašku, celá přední strana byla pokryta plackami, to ji spíš zaujalo. Možná si říká, co to je za divného pána a začíná litovat chvíle, kdy přede mnou spustila svou obranu. Ale co já mohu vědět, že ano. „Líbí?“ zeptal jsem se s přívětivým výrazem ve tváři.
Zase jí trochu naskočil ruměnec, jak si byla jistá svojí nenápadností. Samozřejmě zase beze slova zabořila pohled do klína. Takový roztomilý stvoření, problesklo mi při tom sledování toho výjevu hlavou.
Zvrátil jsem hlavu nazad a použil dlaň jako štít proti útočícímu slunci. Mojí bytostí se začal rozlévat zvláštní pocit klidu. Tomuhle lidé říkají idylka? Dost možná. Jen tak sedět a být tady a teď jen proto, aby člověk prostě byl. Nic víc, žádné proč, odkud a za jakým účele. Jediným účelem je nemít žádný účel, jen si jen tak posedávat a nechat svoje myšlenku plynout, stejně tak svoje okolí. A to všechno s někým po boku. Na mozek mi nepřetržitě a prudce útočily všechny ty těžké myšlenky, co jsem je na těch pár chvil uzamkl venku. Ať si buší, alespoň se unaví, než je zase pustím dovnitř.
Z mého malého světa mě vytrhlo slabé zatahání za rukáv kabátu. „Hmm?“ vypustil jsem reflexivně tázavé zamručení a znovu se narovnal. Tak drobná ručka, jako by se měla rozpadnout, když bych ji uchopil jen trochu silněji.
Podíval jsem se na dívku. Do palety výrazů přibyl právě další odstín. Rozpaky? Hm, určitě rozpaky. Sice stále mlčela, ale bylo dobře vidět, že chce něco říct. Pro povzbuzení jsem narazil přirozený úsměv a trpělivě vyčkával. A co rozeznělo v dalším okamžiku okolní vzduch, mnou projelo jako ledová jehla. Nedokázal jsem v tu chvíli říct proč, ale po celém těle mi naskočila nepříjemná husí kůže. „Neublížíte mi?“
Zahnal jsem ten nepříjemný pocit a jemně uchopil její dlaň, která se stále držela mého kabátu. „Buďte beze strachu, slečno,“ pronesl jsem zdobně a po šlechtickém vzoru políbil její líc, „na svou čest přísahám, že…“
Všechna další zdobná slova se najednou zasekla hluboko pod hlasivkami. Co to je? Celý obsah mojí bytosti se beze zbytku rázem sevřel, jako by se mě snažila rozdrtit obří ruka. Co to je!? A čelisti se sevřely tak pevně, až každou chvílí hrozilo popraskání skloviny. Co to kurva je!?
Do teď jsem si toho nevšiml, ničeho. Jak, to je mi záhadou. Až když jsem se přiblížil kvůli polibku. Drobné kousky listí a smetí v těch jejích pocuchaných vlasech. Pozůstatky špíny na červené bundě. Skvrny na džínech. Tmavé skvrny. Všechno se mi najednou spojilo a probíhalo před očima jako film. Jako výjev, který jsem původně nepochopil, ale teď ve mně s každou milisekundou živil plápolající plameny hněvu a nechutě. Pláč, strach, nedůvěra, špína, krev… Neublížíte mi?
„Au,“ cekla.
Uvědomil jsem si, že stále svírám její drobnou dlaň. Že ji drtím. Bez přemýšlení jsem ji hned pustil.
„Promiň. Moc se omlouvám, nechtěl jsem,“ začal jsem se omlouvat, hlava přitom neustále poskakovala nahoru a dolů. Zlozvyk ze studia, asi.
V mojí hlavě to vypadalo jako na pozápasovém dostaveníčku ultras, do kterého se přizvala i zásahová jednotka. Absolutní a dokonalý chaos, připlavily se všechny vjemy z předešlého dne, nálady, přání, rozhodnutí, všechno. Všechno v jednom obrovském mišmaši, v němž jsem si nebyl jistý ani sám sebou. Co si nalhávám? Čím si nejsem v tuhle chvíli jistý ani trochu, jsem pouze a jenom já. Ve všem tom zmatku mi z mojí vlastní hlavy vymizely všechny uchopitelné výjevy a místo nich se přihnal hurikán emocí v té nejesenciálnější podobě, surové, neopracované kusy prožitků. A moje oslabené já do něj bylo bez sebemenšího odporu vcucnuto. Co chci? Padal jsem, mířil jsem neúprosným vírem pořád níž a níž. Co chci!? A začal jsem se rozpouštět v neúprosném proudu vlastních emocí. Pa-… Pomalu, poma-… Pane!
Přišel jsem k sobě. Oběma rukama jsem se držel za hlavu a ta se opírala čelem o kolena, taška netaška. Těžce jsem oddechoval a asi se i trochu třásl. Plíce toužebně nasály, co nejvíc vzduchu to šlo, jako by po dlouhém, bolestivém zadržování dechu. Vydechl jsem a narovnal se.
V tu chvíli jsem si uvědomil nepřirozeně hřejivý pocit, který se rozléval kolem pravé paže. Co moje oči spatřily, byla ta neznámá dívka, oči pevně zavřené, objímající moji ruku. Nejdřív mi do čerstvě vyčištěné mozkovny vplula otázka, proč už dávno neutekla. Hned jsem ji však smazal, neúprosně a bez nejmenší stopy. Lépe než kdy dřív jsem si ověřil, co mám v sobě opravdu za bordel a další všemožné nánosy pochybného původu. A snad právě proto teď na to všechno musím zapomenout a soustředit se na to, co je opravdu důležité. Na řešení ještě bude čas.
„Už jsem v pohodě,“ dal jsem dívce vědět, že jsem znovu při smyslech.
Ona otevřela oči a se zářivým úsměvem na tváři bez jediného slova kývla hlavou. Já její úsměv opětoval a tak nějak nevědomky ji pohladil po hlavě. „Tak si říkám, že vlastně ani nevíme, jak se jmenujeme, co?“
Znovu kývla a na chvíli zaváhala. „Tereza.“
Ah, tak to je její hlas. Líbí se mi. Zároveň jsem si uvědomil, že to je přesně ten hlas, co mě před chvílí přivedl zpátky.
„Hezký jméno,“ řekl jsem upřímně. „Mně můžeš říkat Petr.“
Několikrát souhlasně kývla. Tak jsem si pomyslel, jestli takhle nemluvná byla i ve starém světě nebo za to může to, co zažila tady. Ale na tohle zrovna teď není nejlepší čas. Místo toho jsem se na ni nenuceně usmál.
„Tak co, vyrazíme domů?“
Její obličej na okamžik zahalil stín. Asi jsem věděl proč, přece jenom to ještě nejsou ani dva dny, co přišla o rodiče. To samozřejmě nevím jistě, v tomhle světě je toho evidentně ještě hodně k odhalení. Ale že tu teď nejsou, je holý fakt. Byl to však opravdu jen zlomek vteřiny, beze slova kývla.
Zvedl jsem se a pořádně se protáhl. Hned nato jsem se otočil k Tereze zády a sehnul se. „Nastupovat,“ zavelel jsem zvesela. Byl jsem pevně rozhodnut, že zpátky na koleje ji odnesu, ať se děje co se děje.
Chvilku váhala, ale pak nejspíš moje pevné rozhodnutí vycítila a záda přijala. Hned jak nasedla, tak jí hlava klesla na moje rameno. Sám pro sebe jsem se usmál. „Příští zastávka, kolej,“ zašeptal jsem.
A jako by to bylo něco naprosto všedního, jako bychom se snad nepotkali před necelou hodinou, jsem vyrazil směrem ke kolejím.

„Tak tohle ode dneška bude naše království,“ pronesl jsem slavnostně, když jsem otevřel dveře do pokoje. Tedy do předsíně, byla to buňka se dvěma pokoji.
Tereza si protřela oči a rozhlédla se kolem. Její pohled se zastavil nejdřív na lednici. Přesněji řečeno na to, co bylo na ní. „Nic si z toho nedělej, hned to odmyju,“ spustil jsem, když jsem si všiml, na co se kouká. Měl jsem ve zvyku mýt nádobí, jen pokud se mělo použít pro jiné jídlo, než co na něm už bylo. Lednička sloužila jako taková čekárna.
Tereza zakroutila hlavou. „Nevadí mi to,“ odpověděla stručně a usmála se na mě.
„No, to je sice dobrý slyšet, ale stejně budeme potřebovat něco čistýho na naše jídlo.“ Sebral jsem dva talíře s příborem a chystal se do kuchyně na patře. „Ah,“ vzpomněl jsem si, „tady je koupelna, tak se běž klidně umejt. Určitě to přijde vhod.“ Hlavně kvůli tomu dnešnímu zážitku…
Užuž jsem chtěl vyjít na chodbu, když něco zatížilo jednu moji nohu tak, že jsme málem byli bez talířů. Ohlédl jsem se a musel se nad tím výjevem nuceně zasmát. Dvě drobné paže objímaly moje stehno, jako by to byla stoletá lípa. „Spolu,“ zaznělo předsíní dřív, než jsem stačil nějak reagovat.
„Za chvi-…,“ začal jsem odpovídat bez přemýšlení, pak jsem si ale uvědomil, v jaké se nacházím situaci. V kreslených seriálech je tohle moment, kdy mi má z nosu vytrysknout proud rudé kapaliny, v reálu to takhle naštěstí nefunguje. Slova jsem ovšem ztratil úplně stejně.
„Nemůžem?“ dorazila mě ta malá démonka nevědomky.
„Dobře, dobře, jen tohle odnesu do té kuchyně,“ uvolil jsem poraženeckým tónem v hlase.
Sevření povolilo a moje noha byla znovu schopná pohybu. „Zatím můžeš dojít do pokoje pro ručník,“ ukázal jsem na jedny z dveří, „visí na palandě.“
Ona živě kývla a odběhla ke dveřím, já se konečně vydal odložit to nádobí. Při návratu do pokoje jsem jen tiše doufal, že s mým přesvědčením ohledně tělesné přitažlivosti bude souhlasit i samo moje tělo.

Všechno proběhlo hladce. Mytí, Tereza sice byla trochu nespokojená jenom se sprchou, ale co se dělat, následné jídlo, ještě posloužily nějaké zbytky zásob z domova, a dokonce i nositelné oblečení se mi pro mou novou spolubydlící podařilo najít. Opravdu jen „nositelné“, o vhodnosti by se ve spojitosti s těmi trenýrky a trikem, co na ní vypadá jako noční košile, dalo velice ostře polemizovat. S ponožkami byl naštěstí o něco menší problém. Každopádně štěstí, že to tu máme tak dobře vytopené. Džíny se skvrnami od krve, ve kterých přišla, jsem zahodil do skříně pod nějakou hromadu čehosi. Při první příležitosti se jich musím zbavit, stejně jako těch potřísněných kalhotek.
Na každý pád přišel večer. Hodiny sice ukazovaly teprve osm hodin, ale pro Terezu nebyly tyhle poslední dva dny zrovna ve znamení klidu a pohody. Po sprše a jídle se jí začaly klížit oči. Donesl jsem tedy nové povlečení a ustlal pro ni postel po spolubydlícím ze starého světa. Když jsem ji pak uložil ke spánku, ještě jsem na chvíli odešel na chodbu, tam otevřel okno na jejím konci a nasál do plic chladivý noční vzduch.
Řekl jsem si, že si zrekapituluji dnešní den, hlavně co se týče mého stavu. Samotného mě ty náhlé výkyvy sem tam matou. Ze všeho nejvíc jsem si v jedné chvíli přál být sám, proto nastalá situace na první pohled vypadala jako Boží práce. A ty chvíle o samotě jsem si upřímně užíval, ne že ne. Už několikrát jsem se zmiňoval o kouzlu liduprázdného města.
Pak jsem ale narazil na ni a všechno se obrátilo naruby. Automaticky jsem přepnul na své já ze starého světa, já, co nechce být samo, já, co si společnost v rámci možností užívá. A zlom přišel… Ve chvíli, kdy mi došlo, co se jí stalo, co jí někdo provedl, čeho se na ní dopustil.
Ah, to by asi mohlo fungovat, blesklo mi hlavou a já se té trochu absurdní myšlence musel zasmát. Já se zálibou v samotě a já, co nachází radost ve společnosti, jsou dvě rozdílné entity. Nevím sice, kdy přesně se od sebe oddělily, ale stalo se tak. V jedné chvíli jsem mezi nimi bez problémů přepnul, v ten okamžik se minuly, nedošlo ke konfrontaci. Jakmile však bylo nadneseno něco, co je proti srsti oběma dvěma, z nějakého důvodu byly svedeny dohromady a spustily tu reakci, zvenku to muselo vypadat jako záchvat, ve které jsem se málem „rozpustil“.
„To je tak blbý, až by to asi bylo i celkem možný,“ řekl jsem si pro sebe s úšklebkem, zavřel okno a vrátil se do pokoje.
Co nejtišeji jsem otevřel a pak zase zavřel dveře, přemístil se k posteli a ulehl. Na mě samotného toho bylo ten den nějak moc, spaní na mě přišlo, jakmile jsem zavřel oči.
Těsně před odplutím do krajiny snů jsem měl pocit, že něco vklouzlo vedle mě pod přikrývku.

Otevřel jsem oči. Na to, že nikam nemusím, bylo podle polohy slunce až nelidsky brzo ráno. Zkontroloval jsem mobil, osm hodin. Abych vyrazil. Chtěl jsem opatrně vstát. Včas jsem si ale naštěstí uvědomil, že je pod pokrývkou nějaké až moc velké teplo.
Trochu jsem ji nadzvedl a spatřil Terezu se spokojeným výrazem ve tváři. Tak to nebyl včera večer jenom pocit, vkradla se vedle mě. Z nějakého důvodu se mi po těle rozlilo příjemné teplo. Jemně jsem ji pohladil hřbetem ruky po tváři a opatrně vyklouzl z postele. Stejně obezřetně jsem se oblékl, uchopil tašku, její potřísněné oblečení a vyšel ven.
Chtěl jsem tohle udělat už včera. Popravdě to byla první věc, která mi přišla v tu chvíli na mysl. Proto jsem se také možná dostal do konfliktu „sám se sebou“. Ale to spekuluji. Každopádně to bylo správně rozhodnutí, tyhle věci by se měli dělat s čistou hlavou a systematicky. Měl jsem z toho takový pocit, i když tohle bude, doufám, moje první zkušenost.
Vyšel jsem z budovy koleje a první, co jsem udělal, bylo vyhození nepohodlných kousků oblečení do jednoho z kontejnerů. Poté jsem zamířil na stejné místo, kde jsem včera našel Terezu. Je tu celkem vysoká pravděpodobnost, že bych tam na něj mohl narazit. Z nějakého důvodu jsem se najednou začal cítit prázdně. S očima postrádajícíma lesk jsem vyrazil ke svému cíly.
Mise: Vymazat z nového světa rozlézající se plíseň.

Dorazil jsem na tramvajovou zastávku, jen opravdu malý kus od parku. Jediné, co jsem měl s sebou, byl nůž z Army Shopu, kuchyňský jsem už nechal doma. Na okamžik jsem se zastavil a zamyslel se. Ta ostrá hračka bude lepší na doražení, pokýval jsem si pro sebe. Chtělo by to ještě něco další, něco… Pohled se zastavil na vyviklaném kusu dlaždice z chodníku. Tak pětadvacet na pětadvacet centimetrů mohla mít. Ohnul jsem se pro ni a zkusmo potěžkal. Po chvilce jsem si sám pro sebe přikývl a uložil ji do tašky. Nechci vzbudit podezření.
Dorazil jsem k parku. Zůstal jsem však na jeho okraji, dovnitř jsem nevcházel. Počkám si tady. Čas, osm padesát. Pokud moje odhady byly alespoň trochu správné, měl by se tady někdy dneska objevit. A nejspíš co nejdříve bude moct. Proč? Důvod je prostý. Bude si chtít užít znova, zalituje, že svoji oběť tu nechal jen tak ležet místo toho, aby si ji vzal s sebou, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod.
Takže teď stačí už jen čekat.

Začalo odbíjet jedenáct.
„Hmm, že bych se spletl?“ řekl jsem si potichu sám pro sebe.
Byly to už dvě hodiny a stále nic. Ve svých výpočtech jsem nepočítal třeba s možností, že by si zatím našel někoho dalšího. V tom případě bych se asi pro dnešek musel vrátit a vymyslet efektivnější plán. No, přece jenom je pravda, že tohle byl spíš impulz. Musel bych mít velké štěstí, kdyby tenhle odhad vyšel.
Ale co tedy teď? Čekat nebo nečekat?
Než stačil uvnitř mé mysli padnout verdikt, do parku přišel, spíš přivrávoral, muž ve středních letech. Na sobě měl draze vypadající oblek s kravatou na půl žerdi. Celkem překvapivé odhalení, pomyslel jsem si. Ale nic ještě není jisté.
Vykročil jsem do parku z druhé strany, muži naproti.
Všiml si mě, když jsem skoro dorazil k lavičce, kde jsem včera našel Terezu. Nevypadal vůbec agresivně. Odhadoval jsem ovšem, že v hlavě se snažil zkonstruovat nějaký plán, jak mě využít a následně zabít. Jaká to ale pro něj smůla.
„Hele, neviděl jsi tady někde náhodou malou holku?“ skoro jenom zamumlal.
„Vy jste rodič?“ opáčil jsem otázkou po chvilce hraného přemýšlení.
„Rodič, jo, rodič… Já jsem její rodič.“
Po tváři se mi rozlil spokojený výraz.
„Tak v tom případě vás k ní zavedu. Vzal jsem ji k sobě domů,“ řekl jsem s hranou chápavostí a obrátil se k němu zády. „Tudy.“
„Moc ti děkuju, už jsem si začal říkat, co bych si bez svojí holčičky počal.“
Tak se alespoň trochu snaž, člověče. Nebo mě máš za úplnýho blba? Slyšel jsem jeho kroky jen kousek za mnou. Útok teď nepřicházel v úvahu, chce se mě teď zbavit, až ho dovedu k jeho ztracené oběti. Zdálo se mi to až moc lehké, ale co jsem měl dělat. Otevřel jsem tašku a oběma rukama uchopil dlaždici.
„Chcete napít?“
„Ah, kdybys byl tak hodnej.“
„Tak tady,“ řekl jsem a z rotace ho vší silou přetáhnul kusem kamene přes obličej, „trochu krve.“
Muž se zapotácel, zabořil čelo do dlaní a nazad se skácel k zemi. Hned nato začal fňukat jako malá holka. I když i to je urážka pro dívky. Zvířecí ryk se k němu hodil víc.
„Tak vy jste rodič, ano?“ zeptal jsem, jako bych se ujišťoval. Pozvedl jsem při tom dlaždici vysoko nad hlavu.
„Be! Nejsem! Nejsem! Pros-…!“
Než stačil dokončit slovo, vydral se mu z krku místo poslední slabiky řev prodchnutý bolestí. Znova se to spíš podobalo vytí než čemukoliv jinému. Každopádně příčina ležela v rozdrceném koleni, kam se také přesunuly jeho ruce. Nebo to byl alespoň můj záměr, třeba mu ale jen vyskočila čéška nebo něco takového. Že na to nešlápne, je ovšem jisté.
Když utichlo jeho bolestivé zavytí, naplňovaly park jenom zvuky vzlyků a neurčitého huhlání. Asi jsem mu s tím nosem vzal i pár zubů.
Stejným způsobem jsem mu znehybnil i druhou nohu a dlaždici potřísněnou krví potom pohodil opodál. Potom jsem se na něj jednou přívětivě podíval, otočil se na podpatku a s veselým: „Na shledanou,“ se vzdálil směrem, kterým jsem přišel. Odněkud mi v hlavě vytanulo, že skvělým kořením popravy je právě falešná naděje.
Muž se nakonec opravdu i přes svůj zubožený stav začal pomalu plazit pryč. Z nějakého důvodu mě ten výjev donutil k tichému zasmání. No, tak abychom to skončili, nemám na to celý den. Ruka zahrabala párkrát v tašce a nakonec vytáhla zbrusu nový vystřelovací nůž. Chvíli jsem ho zkoumal a pak zamířil k polomrtvému muži. Potichu, aby mu jeho sladká naděje vydržela co nejdéle.
Když jsem k němu došel, na uvítanou ode mě dostal kopanec do kolena. Ozvalo se ostré zavytí, zastavil se a schoulil se do klubíčka. Co mají všichni s touhle polohou? Opravdu, k čemu to komu pomůže. Věnoval jsem mu kopanec do břicha, ze kterého se převrátil na záda.
Huhlal a fňukal nepřetržitě dál, až mu z toho začaly přetékat sliny. Hnus. Tak to už opravdu skončíme, i mně je líto se na něj takhle dívat. Otevřel jsem nůž, sehnul se a přiložil ho k tomu strništěm pokrytému krku. Na okamžik jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. Jeden pohyb od toho, co jsem si chtěl vždycky zkusit. Nepatrný úsměv. Teď!
Přitlačil jsem a prudce trhl. Hned co byl řez hotový, jsem rychle uskočil. Sakra, pozdě. Mám to na kabátu a pár kapiček na obličeji. No, mohlo to dopadnout hůř.
K uším nějakou dobu doléhalo nepřirozené bublání a chrčení z díry v krku. Poměrně zajímavý pohled, jak se to ještě snaží nasávat vzduch. A hlavně jestli on ještě žije nebo ne. Ovšem tohle byl konec, dokonáno.
„That’s it?“ řekl jsem si pro sebe anglicky.
Opravdu to bylo trochu zklamání. Čekal jsem něco o trochu víc naplňujícího. Ve výsledku se ta prázdnota uvnitř mne možná ještě prohloubila. Ale tak co se dá dělat.
Naposledy jsem očima bez lesku pohlédl na muže, co před několika okamžiky vydechl naposled. Přece jenom jsem se ale nakonec rozhodl tělo nenechávat přímo na očích. Kdyby ho někdo našel, jen by pak byl ostražitější, odříkával jsem si v hlavě mechanicky, monotónně.
Když jsem kus mrtvého masa přesunul do zelených útrob nejhustšího křoví v parku, zamířil jsem zpět ke koleji.

Otevřel jsem dveře do pokoje a vešel. Tereza seděla na posteli a upřeně mě pozorovala. Na okamžik jsem se zastavil. Uvědomil jsem si, že jsem potřísněný krví. Sklopil jsem svůj prázdný pohled, abych se vyhnul tomu jejímu, mlčky udělal pár kroků a posadil se na druhou stranu postele. Pohled při tom mířil do ztracena.
Ticho. A v tom tichu mě najednou někdo objal. Ah, Tereza je tu vlastně jediná. Teplo z jejího malého těla začalo proudit do mého. Několik chvil jsme takhle zůstali, nehnutě, jako bychom byli dílem mistra sochaře.
„Proč tohle děláš? Potkali jsme se snad včera, ne? Proč se ke mně chováš, jako bych byl tvůj bratr?“ zasypal jsem ji najednou otázkami. Civěl jsem přitom stále do stejného místa, hlas vyzníval podivně prázdně.
Chvíli bylo ticho. „Protože,“ začala, „to prostě cítím. Nejsi špatnej člověk, že ne? Jen si to chceš namluvit. To je ale smutný, nemyslíš? Odhánět od sebe všechny.“
„Zabil jsem člověka.“
„Já vím,“ řekla smutně. „Ale udělal jsi to pro mě, ne? Takže jsem ho vlastně zabila já.“
Trhl jsem sebou. Chtěl jsem se vymanit z jejího obětí, ale nešlo to, z nějako důvodu ze mě vyprchala všechna síla. „To není pravda! Zabil jsem ho… Jen tak.“
„Vidíš, zase to děláš, snažíš se ze sebe udělat toho nejhoršího,“ zesílila ještě trochu svoje obětí.
„Já…“
Všechna slova se mi zasekla někde hluboko pod hlasivkami, nedokázal jsem dostat ven ani to nejjednodušší z nich. Odpověď byla celou dobu tady, přede mnou. Obě moje já jsou tak rozdílná a přece jenom mají něco společného. Ano, vždyť to je přímo tady! Otočil jsem nepatrně hlavu a pohlédl na tu dívku, co jsem potkal teprve včera. Křehkou, pošpiněnou, která právě teď v tuhle chvíli objímá moje studené tělo, moji prázdnou bytost, a snaží se mě zahřát, zachránit. Obě dvě já spojuje právě ona, paprsek světla v téhle husté tmě. Nemá cenu vyhledávat konfrontace a snažit se navzájem vymazat. Nebo snad ano? K čemu? Užitek z toho nebudeme mít ani jeden. A navíc teď oba existujeme ze stejného důvodu… Ne? Pravda…
Do očí se mi vrátil lesk. Otočil jsem se a něžně opětoval její objetí.
„A navíc, už pro mě jsi jako bratr,“ pronesla tiše, jako by mluvila s mým hrudníkem.
Po tváři mi stekla slza a zanechala za sebou slanou stopu. „Taky jsem vždycky chtěl sestru.“
Nechci nikdy být sám ani v obležení cizích lidí. Chci být navždy s tebou sám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>