Nový svět (2011)

Nový svět, nové zákony, nové zásady. Věci, které se člověk na rozdíl od studia učí celkem rád a s chutí.


Naskytl se nám ideální čas pro úplnou rekapitulaci dosavadní situace. Nejdřív si seřaďme fakta. Bod první, z nějakého důvodu se z města vypařila drtivá většina lidí. Lze předpokládat, že stejně to vypadá i na ostatních místech v zemi, dost možná to platí pro celý zbytek světa. Zajímavé to začíná pak být od těch dalších poznatků. Bod druhý, otevřené dveře obchodů. Zdánlivě nedůležitý detail, můžeme podle něj však určit víceméně přesnou dobu toho hromadného zmizení. Dostupné byly podniky s otevírací dobou v osm a devět hodin. Já vstával ten den v deset a to už bylo všechno fuč. Na vyplnění mého přání měl tedy pán Bůh celou hodinu. Bod třetí, Všemohoucí si nejspíš chystá otevřít bazar s ojetinami, protože zmizela i auta. Nebo tenhle náš vynález považuje za výtvor Satanův, co já vím.
A konečně čtvrtý a poslední bod, náš Velký hybatel evidentně to v tu dobu trochu přehnal s testováním mešního vína. Několik jeho oveček mínus jedna je stále tady. A právě v tuhle chvíli, kdy si v hlavě přebírám všechny získané informace, jsou vyděšené, propadají panice anebo páchají nepravosti, když už jim v cestě nestojí žádná pravidla.
Jinými slovy, v nastalé situaci nemá prsty žádná nadpřirozená síla. Co ji má opravdu na svědomí, ale netuším. Bude to chtít víc informací.
Odvrátil jsem pohled od obrazovky počítače a zadíval se na Terezu. Seděla na posteli a v rukou držela nějaký kus papíru. Nevědomky jsem očima zkontroloval hromadu vedle notebooku, která mimo kapesníků, psacích potřeb a dalších věcí obsahovala i všemožné kusy papíru.  Vrátil jsem se k ní.
„Je to zajímavý?“ prohodil jsem suše.
Beze slova přikývla. Vypadala zabraně.
Chvíli jsem ji s podepřenou bradou sledoval a nakonec se stejným tónem zeptal: „Ty umíš číst?“
Sklopila papír a hodila po mně jedovatý pohled. Asi jsem šlápl na zakázanou půdu.
„Jasně že umím,“ řekla uraženě. „Vždyť je mi jedenáct.“
„Hmm,“ zamručel jsem a otočil se zpátky k obrazovce. Jestli můj odhad ohledně elektráren byl správný, už nám elektřina moc dlouho nevydrží. Ještě si to musíme už-…
Zarazil jsem se. Něco mi říkalo, že před chvílí můj sluch zpracoval jednu mírně šokující informaci. Oči se znovu zaměřily na Terezu. Asi jsem se přeslechl, rozlil se mi po obličeji nucený úsměv. „Co, že jsi říkala?“
Určitě jsem špatně slyšel.
„Hm?“ vzhlédla ke mně. „Že číst umím.“
„Ne ne, to po tom.“
„Že je mi jedenáct?“ zeptala se zmateně.
„Jo, to je ono. A já si říkám, co to neslyším,“ rozesmál jsem se chápavě. Pak na místě proměnil obličej v kamennou masku, realita se popírat nemá, škodí to duševnímu zdraví. Alespoň co se člověk může dočíst v každém druhém seriózním, bulvárním článku.
„Jedenáct? Jakože doopravdy?“ ujišťoval jsem se s hranou vážností.
Znovu se do mě zaryl nemilý pohled. Pak si ale zhluboka povzdechla a svěsila ramena. Ano, vkročil jsem do zakázané oblasti.
„Ano, pane, doopravdy je mi celých jedenáct let,“ pronesla formálním tónem, jako by recitovala nějakou matematickou poučku.
„Asi se tě na tohle často ptali, co?“ usoudil jsem s trochu provinilým úsměvem.
„Hm,“ hlesla slabě a zase se vrátila k četbě.
„Co to vůbec máš?“ nedal jsem jí pokoj.
„Tohle?“ nadzvedla papír a nasadila tázavý výraz. „U tebe na stole jsem to našla.“
Tak se evidentně budu muset ptát po kouskách.
„A co, že to je?“ zeptal jsem se trpělivě.
„Nějaká povídka,“ odpověděla stroze. „Tos psal ty?“
Trochu ve mně hrklo. „Hm.“
Jestli jsem já před několika okamžiky pošlapal její zakázanou zónu, ona mi teď do otevřené rány nasypala trochu soli. A další nejspíš bude následovat, možná by se mohla převrhnout celá slánka.
„Budu chtít další stránku,“ začala panovačně, asi jsem to s tím věkem přece jenom trochu přehnal, „čte se to dobře.“ Hraná přísnost z jejího obličeje zmizela a nahradil ji přívětivý úsměv. Takový ten, co dělá člověk na dítě, když se mu povede správně napsat jeho první písmenko.
„Není,“ vyšlo ze mě suše.
„Tos nedopsal něco takhle dlouhýho?“
Koukala na mě celkem zmateně, jako by se snad jednalo o nějakou vrcholně podivnou věc. Ale pravda, ona zase nezná to utrpení, co akt psaní na každém kroku doprovází.
„Prostě ne,“ zopakoval jsem tu informaci jinými slovy. Málo smyslu mělo to látání ve starém, natož teď v tomhle novém světě. Nemá cenu se tím už dál zaobírat.
Trochu jsem zatřásl hlavou a podíval se na Terezu, její vyčítavý pohled při tom ignoroval.
„Měli bysme ti sehnat nějaký oblečení,“ podotknul jsem. „Tohle není zrovna ideální pro průzkum. Kór v týhle situaci.“
Začala se prohlížet. Na sobě měla to, co jsem jí dal, když sem přišla. Tedy trochu větší ponožky, spodky, co držely jen taktak a triko sloužící spíš jako noční košile než cokoliv jiného. Na doma se to možná celkem hodilo, na ven už ale nikoliv.
Nejspíš se mi úspěšně povedlo odvést její pozornost od svého psaní. To se cení.
„Asi by to nebylo od věci, no,“ přiznala sama a se šibalským úsměvem zamávala rukávy ve vzduchu, jak jí byly dlouhé.
„Tak rozhodnuto,“ ztěžka jsem vstal ze židle a protáhl se, „máš štěstí, že je venku ještě celkem teplo. Bundu sice máš, ale s tím spodkem to už je slabší.“ Všechno mírně provokativním tónem.
Také vstala. „To je fakt,“ odvětila vážně. Narážka neuspěla. Nevadí, příště.

Slunce se na obloze už o nějaký ten kousek pohnulo, co jsme vyšli ven. A to jsme byli ještě tak na půli cesty od obchodu, který mi v hlavě vytanul jako nejbližší. Nebylo kam spěchat, hlavním zádrhel nám ovšem stejně obstarávala Tereza. Moc dobře věděla, že v tomhle městě už na živou duši narazíme asi jen těžko, i přesto si však dávala veliký pozor, aby se nějakému nemravnému poryvu větru nepodařilo nadzvednout triko. Ještě víc srandy jak se sukní si očividně užívala. Bohům žel bylo zrovna ten den celkem větrno.
Nasadil jsem šibalský úsměv.
Abych pravdu řekl, tak za naše neustálé zdržování nemůže jen ten zpropadený shluk atmosféry, přiznávám. Tereza z toho sice na první pohled dvakrát nejásá, ale popravdě vypadá, že je za to rozptýlení ráda.
Pojednou jsem na ni pohlédl s vážnou tváří, nevšimla si toho, klusala kus přede mnou, jak se snažila uprchnout. Doprovázel jí při tom smích. Upřímný, chtělo se mi věřit. Chovali jsme se, jako bychom se opravdu znali celá léta, ano. V některých momentech to ovšem trochu dřelo. Moc dobře jsem věděl, že to není nic neobvyklého. Sakra, vždyť se známe teprve necelé dva dny, co bych asi tak chtěl. Ale i přesto mě to užíralo. Chtěl jsem ta místa urovnat, poznat ji a nějak ji bezpečně provést tímhle blázincem. Naopak by možná bylo i lepší, kdyby se ona ani nesnažila pídit po tom mém nitru. Nebo kde se nachází to, co člověka dělá člověkem. Na každý pád by tam v mém případě našla jen blíže neidentifikovatelné objekty v pokročilém stádiu rozkladu. Nic příjemného.
Zatřásl jsem hlavou, když jsem si uvědomil, čím zase byly moje myšlenky kontaminovány. Teď je důležitá ta malá dívka přede mnou. A já z nějakého důvodu cítil, že není všechno v pořádku tak, jak se snaží dávat najevo. Stejně jako já, usmál jsem se posmutněle. Nakonec z nás možná bude i poměrně dobrá dvojka, ale dost nejapností. Něco ji užíralo. Žádný div, před čtyřmi dny skončil starý svět, někdo jí znásilnil a kdovíjak dlouho pak ležela na té lavičce v parku. Být jedenáctiletá holka – pořád se mi tomu nechtělo věřit ̶ , tak to také asi jen tak z hodiny na hodinu nesmažu. Že na mě tohle normální, bezstarostné chování hraje, jsem samozřejmě věděl. Na co ovšem mozek nedokázal najít odpověď, byl návrh nějakého řešení. Co jí říct? Čím ji utěšit? Neměl jsem tušení. Budu ještě chvíli hrát s ní, nějak se to vyvrbí.
Přešel jsem do ofenzívy, nejprve zrychlením kroku. „Nálet!“
Na obličeji se mi při tom usadil rozjařený výraz. Ani stopa po úvahách pár okamžiků zpět. Ona na můj útok reagovala nejdřív výsknutím, když mě uviděla, a hned na to se dala do běhu. Jen na kolik jí to samozřejmě její odění dovolovalo. Dokonce v té chvíli možná zapomněla i na všechny ty nemístné poryvy větru, co si do sytosti začaly pohrávat s velkým trikem.
Jak jsem zvolna klusal za ní, rozlil se po mně hřejivý pocit. To objetí včera, vytanula mi v hlavě vzpomínka na předešlý den, to bylo ale opravdové.

Konečně jsme dorazili na místo určení. Byl to takový ten obchod se smíšeným zbožím, dekorace, nějaká hygienická udělátka a hlavně v neposlední řadě i to oblečení. Malé velké, dámské pánské, dětské… Dětské, asi. Jak se takovému podniku říká, jsem nevěděl. Dost možná to byl prostě jenom obchod, co já vím. Tyhle věci mají většinou v malíku ženské.
„Tak jsme tu, princezno,“ zaujal jsem služebnickou pózu.
Tereza se zasmála, chytila konečky trika jako sukni a složila mírnou úklonu. Jak nepatřičné vůči vlastnímu sluhovi. Ale z mého postavení tak neuvěřitelně dojemné. Mám tak ohromné štěstí, že je mou paní zrovna tato slušně vychovaná mladá dáma.
Zasmál jsem se sám a vyhnal tu podivnou epizodu z hlavy. Pak udělal pár kroků ke dveřím, uchopil kliku a zatáhl. Ranní ptáčata, nebo možná ne, moc se v těch otevíracích hodinách nevyznám. Každopádně průchod volný.
„Račte dále, slečno,“ pokynul jsem jednou rukou, zatímco druhá držela dveře. Tentokrát už bez služebnické stylizace.
Terezu to očividně trochu zklamalo, ale nenechala se vyvést z míry. Udržela si ovšem svoje postavení slečinky z lepší rodiny a mé galantnosti využila. Hrát vydržela až do okamžiku, než se uvnitř rozhlédla kolem sebe. V tu chvíli ze sebe totiž vydala nadměrně obdivný výkřik. Přesněji řečeno prostě překvapení vykřikla.
„Co se stalo, prosímtě?“ zeptal jsem se neschopen odhadnout situaci. Což se ostatně odráželo i v mém výrazu.
Chvíli se z toho šoku sbírala a nakonec s divokou gestikulací vychrlila: „Z tohohle všeho si můžu vybrat?! Opravdu ze všeho?!“
„Máš ráda oblečení?“
„Uhm,“ přikývla se šťastným výrazem ve tváři.
„Jo jo, všechno je tvoje,“ pokýval jsem sám a přikleknul si k ní. „Jen to moc nepřeháněj, ať to donesem domů.“
V očích jí zatančil pár veselých plamínků a už byla pryč. Obchodem se pak už jen ozývalo cvakání ramínek. Ženský to asi mají v genech.
Pokrčil jsem ramena a povzdechl si. Také si to tu pro zajímavost projdu. Podnik měl v téhle největší místnosti dvě sekce, tu hygienu nebo vůbec, co se dá koupit v drogerii, a oblečení. Když to člověk prošel dozadu kolem těch kop hadrů, čekala tam na něj ještě jedna menší místnost. O jejím obsahu jsem ovšem neměl v dané chvíli ani potuchy.
Začal jsem u pultu a pozvolna se vydal na procházku mezi vystaveným zbožím. Pokud jsou moje odhady správné, nějakou dobu si tady pobudeme. Ano, Tereza je zárodek ženské, ale pořád ženská. Nevědomky mi do hlavy vpluly vzpomínky na nucené výpravy za koupí nového oblečení, nejčastěji kalhot. Ty jsem potom spokojeně nosil až do doby, než vypověděly službu. Poté následovalo další tažení a historie se opakovala. Vůbec, když jsem si vždycky na něco zvykl, nechtěl jsem moc měnit. I u košil se co týden střídalo pět šest těch samých dokola. V tomhle úzkém výběru jsem se prostě z nějakého důvodu cítil mnohem lépe než v jakékoliv jiné. Čím to bylo, netuším. A nejspíš to zůstane záhadou až do konce věků.
Kroky mě zavedly skoro do zadní části podniku, k místu s kabinkami a průchodu do té poslední neprozkoumané místnosti. Prostorem se pořád neslo to monotónní cvakání. Už jsem ani nevnímal, zda-li bylo nepřetržité, nebo si už stihla odzkoušet první várku. No nic, tak si ještě zahraji na dobrodruha a zajdu pokořit tu neprozkoumanou půdu. Vešel jsem a zakreslil tím poslední kousek území do mapky. Z nějakého důvodu se mi zrovna vybavily všechny ty strategie, co jsem kdysi hrával. A že to bylo nějakého času. Teď ovšem oči zvědavě zkoumaly okolí, matná vzpomínka se zase utopila v hlubinách podvědomí. Úsměv však ještě pár vteřin přetrvával.
Byl jsem obklopen regály zaplněnými hračkami, dekoracemi a všemožnými blbůstkami, o jejichž využití jsem neměl ani páru. Nohy se daly znova do pohybu, udělám ještě kolečko tady a potom půjdu zkontrolovat, jak je na tom ta moje mladá dáma. Dával jsem si načas, nespěchal jsem, pohled v klidu křižoval sem a tam mezi panenkami, autíčky, dokonce i nějaká společenská hra tu je. Pojednou mě napadlo, že jsem se s těmi věcmi přede mnou nikdy nějak nesetkal. Samozřejmě jsem hračky měl, dokonce to také byly angličáky, nějaké to Člověče, nezlob se a hlavně potom nesmrtelné lego, ale i přesto se z nějakého důvodu lišily od tohohle všeho. Nebyl jsem si jistý, jestli se chci nějak odlišit od dětí, co vyrůstaly v téhle době, anebo tomu tak opravdu bylo.
Pokračoval jsem dál, regály začaly obsazovat výhradně plyšáci. Co těch jsem se nasbíral, možná ještě pořád někde jsou. Pamatuji se, že s jednu takovou želvou jsem chodil spát ještě někdy v patnácti. Pak se však někam beze stopy vypařila. Dost možná odpočívá na Onom plyšovém světě, budiž jí země lehká. Tyhle hračky se nikdy nezmění, problesklo mi hlavou, zatímco mě nohy nesly zvolna dál. Vždycky to budou hlavně medvědi, kočky a psi. Ani další zvěř nikdy nebyla před výrobci v bezpečí, to ano, ale pořád nemá šanci v rovném boji soupeřit s tou velkou trojkou.
A tak jsem dokroužil na konec, autíčka minula, plyšové hračky také a samo sebou i všechen ten zbytek. Ten si ovšem nezískal moji pozornost natolik, aby přilákal zornice k důkladnému zhlédnutí. Ještě jsem však s určitým zájmem hleděl před sebe. Na takovém tom jejich věšáku tam byly nad sebou vystaveny jednoduché náramky z korálků. Jednalo se o hodně lacinou záležitost, ale nějak jsem se od nich nemohl odlepit. V hlavě se mi nevědomky objevil Terezin obličej.
Ale proč nakonec ne? Nepatrně jsem se usmál a namátkou vybral z té pestrobarevné záplavy dva stejné náramky. Jak se tam takhle dostali, jsem nevěděl, ovšem to zrovna přišlo celkem vhod. Jeden pro ni a jeden pro mě. Jsem zvědav, jak se na to bude tvářit.
Prošel jsem průchodem nazpět a ocitl se poblíž kabinek. Po cvakajících zvucích nebylo ani slechu. Tak další anebo první velká várka, bylo mi jasné. Nohy tedy automaticky zamířily kupředu a zastavily se až před poměrně provizorně vypadajícím prostorem pro zkoušku oblečení.
„Tak jak dlouho ti to ješ-…,“ chtěl jsem zaprovokovat, ale místo toho moje tělo na místě zmrzlo. Uprostřed té věty se místností roznesl po monotónním klapání nový zvuk. Vzlykot. Ten samý, jako jsem slyšel včera.
Prudce jsem bez přemýšlení odhrnul závěs, div se ta umělohmotná oka neutrhla. A tam stále, tedy seděla na bobku. Objímala přitom nějaký kus oblečení, sukni asi, a plakala do ní. Já jen stál. Bez nejmenšího tušení, co mám dělat. Jako by mě něco paralyzovalo, ne však jenom tělo, ale všechny nervové závity. Co mám dělat? Odpověď je přece tak nad slunce jasná, tak proč sakra nemohu hnout ani prstem? Ah, možná…
Zhluboka jsem se nadechl. Možná proto, že teď poprvé od našeho setkání vidím opravdovou Terezu. Ne tu dívku, co se za každou cenu snaží působit normálně a přehnaně přátelsky. Ne, tenhle krunýř právě v tuhle chvíli nechala spadnout a někam se odkutálet. Z nějakého důvodu se mi v ten okamžik vybavila ta velice čerstvá vzpomínka na moje odhalení před sebou samým. Ten pocit, jako bych byl neúprosně stravován zevnitř, svým vlastním rozbouřeným vědomím. Obličej mi vybarvil upřímný, jemný úsměv.
Beze slova jsem se sesul na kolena a to malé tělíčko donutil ponořit se do mého objetí. Stejně jako ona utišila mě. A stejně jako já také ona v první chvíli nepřestala trpět, slzy se řinuly dál.
„Táta s mámou,“ začala a dusila při tom vzlyky, „táta s mámou mi vždycky říkali… Říkali, že všechno bude v pohodě. Všechno se nějak vyřeší. Vždycky.“ Odmlčela se, aby se trhaně nadechla, vzlyky ustaly. „Taky říkali, že mám bejt silná, že se nemám nechat ničím porazit. Že se to pak všechno spraví.“ Zadrhla se a slzy se začaly řinout nanovo. „Snažila jsem se. Opravdu moc. Ale jak mám bejt… Jak mám bejt silná, když už tu nejsou? Jsou pryč. Mrt-…“
Bez toho, abych ji nechal doříct poslední slovo, jsem ji k sobě přitiskl ještě těsněji. Její tělo se bezvládně tomu tlaku poddalo. Takže se opravdu celou tu dobu skrývala pod děravým pancířem… Ovšem krom jednoho jediného okamžiku.
„Rodiče žijou,“ zašeptal jsem.
Její drobné tělo sebou nepatrně škublo. Nejspíš také z větší části přestala plakat. Uchopil jsem ji za obě ramena a na kousek ji od sebe odtáhl, abych ji mohl pohlédnout zpříma do očí.
„Jseš silná mladá dáma, o tom žádná,“ otřel jsem ji hřbetem ruky uslzené oči. „Rodiče tě vychovali dobře.“ Nasadil jsem upřímný úsměv. „A já ti slibuju, že tě tímhle svrabem provedu, abys je zase mohla vidět. Protože někde určitě na živu jsou.“
Celou tu dobu na mě upírala nečitelný pohled, jen váhání se z něj dalo poznat.
„I kdybych při tom měl sám umřít, stejně na tebe už nenechám nikoho šáhnout.“
Rysy v jejím obličeji se zjemnily, alespoň jsem si myslel, že jsem viděl úsměv, než zlehka objala ona mě.
„To by bylo přece strašně smutný, ne?“ pronesla ještě uplakaným hlasem.
„To by určitě bylo,“ odvětil jsem se stejným výrazem jako ona a stejně jemně objetí opětoval.
Stačí, když máme v tomhle světě tak jeden druhého, prolétlo nám oběma v tom okamžiku hlavami. Uplynula pak ještě dlouhá chvíle, než se naše těla zase oddálila. V tu dobu jsme oba věděli, že jsme to opravdu my, kdo teď už sedíme na špinavé zemi v kabince jakéhosi zapadlého obchodu. A ten pocit se rozléval v našich tělech jako živá voda.
„Vyrazíme domů?“ protrhl jsem ticho.
„Uhm,“ přikývla Tereza s úsměvem.

Na kolej jsme se vrátili někdy ke třetí hodině odpolední. Jinými slovy před námi ještě stála neuvěřitelná kopa času.
Z obchodu jsme nakonec dotáhli… Tedy já jsem dotáhl tašku s novým šatníkem pro mladou paní. Ano, šatník bude ideální označení, „jen to moc nepřeháněj,“ totiž nebylo pochopeno zrovna nejlíp. Spodní prádlo, kalhoty, sukně, trika, nějakou bundu a kdovíco ještě. Nemám ani moc dobrou představu o tom, jak, že jsme to sem vlastně dostali. Nu, to každopádně není teď zase tak úplně důležité.
„Nepůjdeme si po nějaký tý svačině zahrát RPGčko?“ prohodil jsem šibalsky.
Tereza na mě koukla trochu zmateně. „Jak jako?“
„Uvidíš,“ zamnul jsem si s potutelným úsměvem ruce.

Co jsem měl přesně na mysli tím „RPGčkem“, byla důkladná prohlídla celé téhle budovy. Už mě to napadlo dřív, ale prioritu vždycky získala jiná věc. Přece jenom přebývat na nějakém místě, o kterém člověk skoro nic neví, není v nastalé situaci zrovna nejideálnější. Nu, a takovýhle neprozkoumaný prostor je vlastně takový „dungeon“ s mnohými nástrahami, ale na druhé straně také s mnoha odměnami. S tím druhým si tady nejsem tak úplně jistý, ovšem kvůli tomu druhému je tohle naprostá nezbytnost.
Na vrátnici jsme si vypůjčili klíče od pokojů a vzali to pěkně od přízemí. Tedy, vyrážení dveří má bez pochyby něco do sebe. Po několika málo urvaných zámcích by to však asi omrzelo i mě.
Běžná rutina u každého pokoje byla nejprve pro jistotu zaklepat. Šance na přítomnost další lidské bytosti jsem sice považoval za nulové, ale jistota je jistota. Jeden nikdy neví.

Na prohlídku čekalo už jen poslední patro. Slunce mezi tím přeběhlo přes oblohu a bez nějakého velkého loučení už skoro celé zapadlo.
„Tak poslední! Jdeme na to?!“ zvolal jsem namotivovaně, jisté náznaky únavy jsem ovšem z hlasu vyřadit nedokázal.
Tereza pozvedla svojí drobnou pěst a souhlasně vykřikla: „Jdeme na to!“
Pak jsme se jeden na druhého usmáli a zamířili k prvním dveřím. Pak už se jen začala opakovat ta několikahodinová rutina. Zaklepat, odemknout, vejít do předsíně, prohlédnout koupelnu, záchod, zaklepat na pokoje a nakonec prohlédnout je. A na úplném konci ještě čekala namátková kontrola ledničky. Elektřina stále fungovala, což bylo obrovské plus. S tím místem, co jsme s prohlídkami jednotlivých pokojů dostali, si sem z okolních obchodů můžeme nanosit poměrně slušné zásoby jídla. A pití, protože ta voda z kohoutku se nedá pít ani teď. By mě celkem zajímalo, kdo má teď tu službu na zvrhávání těch barelů s chlórem, když se nám to tu tak vylidnilo.
Stanuli jsme před dalšími dveřmi. Běžná rutina, naše chodidla dosedla na podlahu předsíně. Pojednou se mi zachtělo alespoň jednou vybočit z toho věčného stereotypu, tak jsem rovnou zamířil ke vzdálenějšímu pokoji, Tereza přitom hned skočila do koupelny. Zaklepat, odemknout, strnout. Ne, to dozajista nepatří k té zažité sekvenci. Bez překročení prahu jsem dveře znova zavřel. Právě v tu chvíli se za mnou vynořila Tereza a tázavě na mě pohlédla.
„Stalo se něco?“
Zakroutil jsem hlavou a věnoval ji milý úsměv. „Nic. Prázdno, jdeme dál, ať to máme za sebou.
To stačilo na dokonalé rozehnání jakýchkoliv jejích pochybností. Kývla a šla si stoupnout před druhý pokoj.
Já si povzdechl a následoval ji.

Po dokončení posledního patra jsem Terezu poslal zpátky k nám do druhého a poprosil ji, aby zkusila připravit něco k jídlu. Že mám ještě něco malého na zkontrolování. Sice pak spustila, že chce jít se mnou, ale nakonec se mi ji podařilo nějak přesvědčit. Moje kroky vedly k pokoji, u kterého jsem se dnes zarazil. Naštěstí jsem zrovna v té buňce porušil to zaběhnuté kolečko, jinak by se nám to vyvrbilo do poměrně nemilé situace. To asi, určitě, přeháním, ale přece jenom jsem nechtěl, aby viděla něco, co nemusí.
Došel jsem k cíli a otevřel dveře dokořán. Už z prahu to bylo i přes velice špatný úhel celkem jasně vidět. Popošel jsem doprostřed pokoje a upřel svůj pohled na postel. Na ní leželo něco, co kdysi, dost možná ještě včera nebo předevčírem, bývalo člověkem. Na prostěradle, povlečení a dokonce i na zdi, vlastně všude kolem, se červenaly více či méně rudé skvrny. Mrtvá měla jednu ruku položenou uprostřed hrudi a druhou svěšenou podél těla. Nemám moc tušení, co tady slečna přesně předváděla, ale podle hloubky řezu na zápěstí a té spoušti kolem se jí určitě povedla vzít tepna. Na psacím stole za ní ležel předmět doličný. Byl jím na první pohled obyčejný kuchyňský nůž. Nasadil jsem nejprve uznalý výraz, s tímhle to pižlat není vůbec žádná sranda. Potom jsem ale prostředníkem zlehka zkusil ostrost a uznalost ihned nahradila chápavost. Takhle ostrý nůž jsem v ruce snad ještě ani neměl.
Můj pohled znovu zabloudil k nebožtici. Ústa pevně semknutá, oči dokořán a v obličeji celkově takový poněkud blažený výraz.
Přejela mi po zádech husí kůže. Vypadá to hodně divně. Dlaní jsem jí přejel po víčkách, aby si konečně mohla pořádně odpočinout. Rolety na oknech už zatažené byly.
Povzdechl jsem si a zamířil k východu. Tereza na mě už musí čekat.
Zavřel a zamknul jsem dveře od pokoje a pomalu kráčel na chodbu.
Na prahu se moje kroky nejistě zastavily a oči si ještě naposledy našly cestu k zamčenému pokoji.
„Promiň…“

Následující den, neděle, asi.
Domácí půdu máme zajištěnou, v budově koleje jsme opravdu sami. Další logický krok je zajištění proviantu, alespoň tedy podle mého uvažování. Moje hlava pak navíc přišla s teorií, že obchody a samoobsluhy v blízkém okolí bude lepší nechat na později. Jako první bychom měli vybrat, co se dá, z těch blíže do centra města. Důvod? Jak jsme se mohli už přesvědčit, nepobýváme tu sami. Kontakt s přeživšími je riskantní. Nelze říct, jak budou v tomhle prostředí bez jakýchkoliv zákonů a omezení jednat. Panikaří, bojí se, dávají průchod svým vnitřním vášním a nejhorší bod, s nejvyšší pravděpodobností si někteří z nich už stihli sehnat zbraně. V nejhorším případě střelné. Zvíře zahnané do kouta s pistolí v ruce nepatří zrovna mezi věci, se kterými bych se toužil nějak dvakrát potkat.
A proto právě teď míříme do toho velkého nákupního centra na Horním náměstí. Půl roku tu jsem a netuším, jak se ten obchod jmenuje, ani zda-li to náhodou není náměstí Dolní. Ale čert to vem. Můj plán prostě spočívá v tom, dostat z centra co nejvíc, dokud jsou ostatní lidé zmatení a ztracení. Jakmile se vzpamatují, bude to právě střed města a jeho okolí, z něhož se stane válečná zóna. Tedy, ne možná přímo válečná, ale vrcholně nebezpečná určitě.
Bezpečně jsme stanuli před vchodem. Po cestě se nám do cesty nikdo nedostal. Modlil jsem se k bohům, ve které nevěřím, aby to tak zůstali i dál.
Podíval jsem se na Terezu. Měla na sobě komplet nové oblečení ze včerejšího „nákupu“. Můj pohled nevědomky sjel k jejímu zápěstí. Trochu na něm visel mnou vybraný korálkový náramek, ten druhý potom zdobil moji ruku.
„Tak vyrazíme?“

Po chvilce pátrání jsme konečně našli oddělení s potravinami. Z nějakého mně neznámému důvodu sousedilo se zahradnickými potřebami.
Procházeli jsme zrovna kolem mrazáků, co bývají v obchodech vždycky na kraji. Po zběžném průzkumu můj pohled tenhle oddíl identifikoval jako mléčné výrobky. Když se oči zase vrátily do původní polohy, spatřil jsem Terezu, jak si toužebně prohlíží nějaké jogurty.
„Chceš odtud něco?“
Toužebně zakývala hlavou.
„Děláme teprve kontrolní kolečko, tak zatím jen koukat, jasný?“ pohrozil jsem ji prstem, ve tváři přitom výraz hrané přísnosti.
„Jasně,“ hlesla a provedla něco jako zasalutování. Alespoň myslím, že to měl být salut.
„Dobře, dobře,“ řekl jsem si spíš pro sebe a ohlédl se do uličky vedle nás. Vypadalo to na brambůrky a vůbec nějaké ty věci na zakousnutí. Hned naproti tomu stál regál s všemožným náčiním na údržbu zahrady a kdoví čeho všeho ještě. „Jdu to omrknout sem.“
Už mě ani neslyšela. Potvora jedna. Ale tak jen ať si vybírá, pousmál jsem se nakonec.
Volným krokem jsem uličku za okamžik prošel. Oči při tom řádně procházely každý foch regálu a kontrolovaly, co a kolik tu toho všeho mají. Těsně před koncem starého světa nejspíš právě doplňovali zásoby. Všechno ještě vypadalo pěkně naskládané a nikde mezi tyčinkami, pytlíky s brambůrky nebo tabulkami čokolády nebyly žádné mezery.  Z podvědomí se na okamžik vynořil špatný pocit, ale byl ihned potlačen vědomou spokojeností z takového štěstí.
Vyšel jsem z uličky ven. Mezi mnou a regály naproti mně byl vytvořen jeden velký průchozí prostor. Tedy krom jeho středu, tam stály v pravidelných odstupech takové ty ostrůvky nebo klícky či co s nějakými věcmi ve výprodeji. Do konce obchodu zbývalo směrem do oddělení potravin ještě pět regálů. To abych se pustil do inspek-…
Na místě jsem zmrznul. Přímo naproti mně, tři uličky daleko, stál podivně vypadající muž, jakoby malátný. Civěl na mě. Vypadal k mému úleku podobně jako ten, co jsem mu před pár dny prořízl hrdlo. Také pomačkaný oblek, rozvázaná kravata, snad i utržené knoflíky. Ta chvíle se zdála být jako věčnost. Moc přívětivě ji ovšem neukončil.
Fuck, blesklo mi hlavou.
Teprve v poslední okamžiku jsem si toho všiml. V jedné ruce držel pistoli. A právě díky tomu moje tělo zareagovalo o pár vteřin rychleji než kulka z jeho zbraně. Výstřel ozvučil celý obchodní dům, hned na to se potom sesypaly nějaké tyče naproti mně.
Sesul jsem se podél regálu a automaticky vyndal ze svojí tašky přes rameno vystřelovací nůž, ještě od krve.
„No tak, chlape, co to do vás vjelo?!“ nasadil jsem vyčítavý tón, zatímco oči hledaly Terezu. Naštěstí pořád stála u téměř toho samého místa u mrazáků. Navázal jsem s ní oční kontakt.
„J-Jak jako vjelo!?“ dostalo se mi roztřesené odpovědi. „Chceš mě určitě zabít, ne?!“
Tak tohle bylo nečekané. Naznačil jsem Tereze, ať potichu přijde ke mně.
„Proč bych to prosím vás měl dělat? Nejsem žádnej vrah.“
Nad tím jsem se musel sám usmát. Tereza poslušně přicupitala a sedla si na bobek vedle mě.
„Jak bych tady moh někomu věřit?“ řekl trochu tišeji, spíš pro sebe. „Ten chlap tam venku… Ten mě chtěl zrovna oddělat!“
Áha, tak takhle to je. Rozhlídl jsem se kolem sebe. K němu to jsou čtyři regály, jestli si pamatuji dobře. To jsou tři uličky, to je zhruba devět metrů. Když na něj vyběhnu přímo, a mohu při tom klidně i kličkovat, nejpravděpodobnější výsledek je kulka mezi oči.
„A ještě řekni, že ty mě nechceš zabít. Co!?“ pokračoval hystericky.
Hmm, nejlépe odvést jeho pozornost na druhou stranu. Ale jak?
„Abych tak pravdu řek, ani nějak ne!“
Sakra, to jsem možná šlápnul trochu vedle. Tereza mě zlehka zatahala za rukáv. Pohlédl jsem na ní. A k mému překvapení se v jejích očích nezračila panika nebo strach, jen klid. Spíš trochu šok. I když hned v zápětí mi došlo, čím si prošla. To by možná šlo.
„J-Jak nějak!?“ vykoktal šokovaně. Teď našim směrem nejspíš reflexivně namířil zbraň.
„Myslíš, že tě můžu o něco poprosit?“ zašeptal jsem k Tereze.
Ona mlčky pokývala hlavou. Ano, jestli to bude ona, tak to půjde. Usmál jsem se a opatrně vytáhl z regálu jeden pytlík brambůrků.
„Tohle,“ podal jsem jí ho, „vem a hodně, hódně opatrně se dostaň za úplně poslední regál.“ Odmlčel jsem se a počkal na její kývnutí. „Pak,“ natáhnul jsem se pro jednu z tyčí přede mnou, tak metr mohla mít, „až uslyšíš, že touhle tyči praštím o zem, napočítej do deseti,“ další ujišťovací odmlka, „hoď ten pytel za něj a utíkej.“
Asi to zní komicky, ale tohle byl jediný schůdný plán, který byl schopen můj mozek v tu chvíli vykonstruovat.
„Ne ne, sorry, nemyslel jsem to tak!“ zvolal jsem, aby nezačal panikařit ještě víc.
„Budu s ním pořád mluvit, aby se soustředil sem. Stejně se to ale snaž udržet co nejtišší. Hlavně na ty brambůrky bacha. Jasný?“
Celou dobu přikyvovala a musela si všimnout mého ustaraného výrazu, protože se usmála a jemně mě pohladila po tváři. „Maličkost, hlavně ty buď v klidu. Jasný?“ snažila se napodobit můj hlas.
V tu chvíli jsem z nějakého důvodu pocítil podivný pocit jistoty. Ano, měl jsem v ten okamžik za to, že to prostě nemůže nevyjít.
„F-Fakt!? Tak proč nevylezeš?!“
„Počkám teď nějakou chvíli, než se dostaneš na druhou stranu, pak praštím.“
Kývla a už se chystala k odchodu. Já si ji ještě než stačila prchnout, přitáhl a políbil na čelo. Navzájem jsme se na sebe usmáli a ona opatrně odcupitala.
Proč mi tohle nepřipadalo jako špatný nápad, jsem nevěděl. Znali jsme se přece sotva dva tři dny. Ale zase na druhou stranu jsme se i za takhle krátkou dobu stačili oba navzájem zachránit od podobného stavu, v jakém se teď nacházel ten muž s pistolí.
Věřím jí. A ona mně.
„Abych dostal kulku do hlavy? Ne ne, raději bych se domluvil jinak.“
Ještě ne.
„A co by sis jako představoval?! Já-Já tady můžu diktovat, ne ty!“
Ještě ne.
„Dobře dobře. Jak, že jste to říkal? Abych vyšel ven?“
Zhluboka jsem se nadechl a praštil tyčí o zem.
„Co to bylo!?“
Deset, devět, osm…
„Spadla tady ještě jedna trubka, co jste sestřelil.“
…sedm, šest, pět…
„A-Aha, haha. A jo, vyjdi prostě ven!“
…čtyři, tři, dva. Útroby se mi začaly kroutit jako klubko hadů. Nadechl jsem se tak zhluboka, jak to jen šlo.
„Tak ať je teda po vašem.“
Jedna! Ještě jeden nádech a výdech. Ve chvíli, kdy jsem startoval, moje uši zaznamenaly hlučné zašustění. A já se znovu modlil k těm všem bohům, ve které nevěřím, že i ten muž se právě otáčí ke mně zády.
Ano! Otočil a zamířil.
Sedm metrů.
Ve vší té panice vystřelil.
Pět metrů.
Zmateně se rozhlíží sem a tam.
Tři metry.
Otáčí se, v obličeji má vyděšený výraz.
Za pomoci tyče jsem mu právě včas vyrazil zbraň z ruky. Ta odlétla do uličky vedle něj, ze které ji pohotově sebrala Tereza, co už mířila k nám. Věnoval jsem ji zářivý úsměv a zdvižený palec. Ona obojí opětovala a přišla se postavit vedle mě. Zdecimovaný muž seděl před námi na zadku a pozoroval náš očima plnýma hrůzy.
„Tak jsem tu,“ zavtipkoval jsem ještě trochu zadýchaně.
Žádná odpověď.
„Já věděl, že to dáš,“ otočil jsem se pak k Tereze a poklepal ji dlaní na hlavě jako malého psíka.
Jí to došlo a nasadila uražený výraz. „A beze mě bys byl samozřejmě v koncích.“
„Já vím,“ odvětil jsem a po vlasech ji teď už doopravdy pohladil.
Po obličeji se ji rázem zase rozlil úsměv.
„Co-Co se mnou chcete udělat? Zabít?“ vyzvídal na smrt vyděšený „zajatec“.
Pokrčil jsem rameny. „Nic.“
Hleděl na mě, jako bych mluvil svahilsky.
„Jak jsem vám říkal, nejsem vrah, nechci nikoho zabít,“ vysvětloval jsem mu klidně. „Terí, mohla bys jít napřed, něco bych tady pánovi ještě chtěl říct.“
Když jsem na ni pohlédl, čekal už na mě pár tázavých očí. „Ode dneška ti tak asi budu říkat,“ pronesl jsem jako by pro sebe nerozhodným tónem.
„Dobře,“ kývla. „Nashledanou,“ otočila se ještě na neznámého muže, otočila se a pomalu začala kráčet pryč.
Chvilku jsem sledoval její záda a nakonec pohlédl muži do očí.
„Seberte se, člověče,“ vyšlo ze mě suše.
Na to jsem ji asi nemusel posílat napřed, problesklo mi hlavou. Ale tak co, nevadí. Věnoval jsem mu jeden příjemný úsměv, odhodil tyč a vydal se za Terezou. Uvnitř celé mojí bytosti se přitom shromažďovalo velké množství neklidu. Tohle je jen začátek. Tomuhle člověku ještě nějaká ta špetka zdravého rozumu pořád zbývá, i když se to možná nemusí na první pohled zdát. Až ovšem přijde i o tu, a spolu s ním i další přeživší, stane se z nich zvěř, před kterou si nemůže být obyčejný člověk jistý tváří v tvář. A to už vůbec nemluvím o zádech. Moc se mi zrovna nechtělo si to všechno představovat. Potřásl jsem hlavou a přidal do kroku. Když v tu chvíli…
„Petře!“ zakřičela ze všech sil Tereza, co se náhodou otočila směrem ke mně… K nám. Ah, chápu. Z mých očí vymizel všechen lesk.  Začal jsem otáčet svoje tělo o sto osmdesát stupňů a přitom rychle zanořil pravou ruku do kapsy kabátu. Ta v následujících vteřinách stejně bleskově vystřelila ven, se zakrvavěným nožem ve svém sevření. Už jsem viděl, co se děje za mnou. Muž popadl mnou odhozenou tyč a právě se s ní napřahoval. Věnoval jsem další úsměv, tentokrát ledově chladný, a přitom přiložil zavřenou zbraň k jeho krku. Jeho zmatená předsmrtná tvář je dokonalá…

Bylo po všem.
Skoro celý ohozený od krve jsem chvíli jen stál s otevřeným nožem v ruce a prohlížel si mrtvé tělo pode mnou. Padl na břicho, takže toho moc vidět nebylo. Tak alespoň tu zvětšující se kaluž krve jsem fascinovaně pozoroval.
K uším mi začal doléhat zvuk kroků.
„Promiň,“ omluvil jsem se provinile, ještě než stačila Tereza něco říct. Moje oči zase získaly svůj lesk.
Ona mě chvíli jenom tak pozorovala, zakroutila hlavou a nesouhlasně zamručela.
Potom ke mně přistoupila, objala mě a řekla to samé, co už jednou. „Nemůžeš za to.“
V tom okamžiku se mi trochu ulevilo, jako když člověku kněz odpustí při zpovědi jeho hříchy.
„Pojďme domů,“ pronesl jsem pojednou.
Tereza jen souhlasně přikývla.
Po pár krocích jsem se zastavil.
„Ah,“ dala se mi celá situace najednou dohromady. „Vždyť my jsme mohli hned na začátku utéct.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>