Zápis druhý a třetí (2014)

Dobrodružství pokračuje. Akorát se mi nějak lehce rozvařilo…


Druhý zápis. (4 spánky)

Chtěl jsem se pustit do psaní ještě před spaním, ale nakonec mě přemohla únava. Deník jsem tedy otevřel až teď. Ještě než zapíši několik málo svých poznatků, zaznamenám složení „dnešního“ jídla. Kus sýra, půlka chleba a hlávka salátu.

Ostatně u těch přídělů ještě chvíli zůstanu. Když jsem po otevření očí tak civěl na ty potraviny, došlo mi, že sem musí pravidelně dovážet nové zásoby. Ani jedna z těch věcí, co jsem doposud pozřel, totiž nebyla nijak zkažená ani stará. Chleba sice nebyl úplně nejměkčí, ale nedá se určitě říct, že by byl nějaký tvrdý. To může znamenat jen jedno. Tohle místo je nějakým způsobem propojené s vnějškem a jsou tu se mnou ještě další lidé. Jak jinak bych mohl dostat takhle čerstvé pečivo? Jinými slovy to znamená další bod pro teorii obsahující šíleného vědátora. I když absolutně netuším, k čemu mě tady drží. Za celou tu dobu sem nikdo nepřišel. Už minimálně čtyři dny – pokud se můj biorytmus ještě úplně nezbláznil – jsem nepromluvil s lidskou bytostí. Nikdo neodpovídá na žádné moje volání. A to ticho… S takovým tichem, jako je tady, jsem se ještě nikdy nesetkal. Už jsem to možná psal „včera“, ale jediné, co v téhle místnosti slyším, je můj vlastní dech. Anebo moje kroky, když zrovna popocházím. Krom toho není slyšet vůbec nic. Žádné vzdálené hučení třeba nějakého větráku. Žádné… zvuky, které normálně nevnímáte, ale prostě o nich víte. Nebudu vám nic tajit, necítím se kvůli tomu zrovna příjemně. Neustále musím myslet na to, že až to budu nejméně čekat, tak to ticho z ničeho nic něco přeruší. Třeba vzdálené kroky… nebo skřípaní kliky…

Respektive toho se zároveň bojím a na druhou stranu v to tak trochu doufám. Přece jenom mě tady nemohou takhle držet nadosmrti. Že ne? Dobře, na to jsem možná neměl myslet. Posunout dál bych se ale měl.

Než jsem šel včera spát, pořádně jsem si tuhle místnost obešel. Z bílých oprýskaných zdí už místy odpadává omítka. Něco mi říká, že se právě nacházím trochu hlouběji v podzemí než jen v nějakém obyčejném sklepě bez oken. To by ostatně mohlo potvrzovat i to zpropadené ticho. Plus je tady celkem zima. A vlhko. Je v podzemí vlhko? Jestli ne, tak si snad ani nechci začít představovat, kde bych teď mohl sedět. Každopádně podle toho, jak to tady vypadá, není tahle místnost moc stará. Tedy mohli ji postavit někdy v časovém rozpětí tak toho jednoho století… Což se pro mnohé asi nebude počítat jako příliš krátká doba. Vždycky mi říkali, že jsem divný… alespoň myslím. Vzpomenout si pořád nemohu na nic.

Zase jsem se „zakecal“. Zdi, popraskaná omítka. Akorát jedno místo mi přišlo trochu zvláštní. Stěna na druhé straně ode dveří, než je umyvadlo, vypadá jakoby omláceně. Při pohledu na ty prohloubeniny mi z mysli vytanula představa člověka, jak do zdi bije pěstmi. Naskočila mi z toho husí kůže, a tak jsem se staženým žaludkem raději pokračoval v průzkumu.

Nic moc dalšího jsem se už potom nedozvěděl. Na chvilku jsem se jenom zastavil u umyvadla a zkoumal, jak moc silného proudu vody se dočkám. Nu, žádná rozbouřená řeka se sice nekonala, ale ani nemusím deset minut chytat kapičky na jazyk, abych se napil. Téměř průzračná kapalina se zrezlým potrubím valila spíš jako líný potůček. Na to, že jsem nejspíš tak hluboko v podzemí, tu je celkem špatný tlak. Nakonec to tady asi nebude nejnovější…

Záchod se skládá z provizorní mísy a trubky, která vede kamsi do temných hlubin. A mně se nějak nechce zkoumat, kam až sahá. Co mě jenom ohledně tohohle kusu vybavení trochu znervózňuje, je fakt, že se ten otvor nedá nijak zakrýt. Ne snad kvůli zápachu, ten tady není cítit žádný. Evidentně je ta díra opravdu hodně hluboká. Ne, smrad nemá tuhle moji nervozitu na svědomí. Spíš podvědomě začala pracovat moje představivost. Co když tam dole něco je? Já vím, je to směšné. Je to přece jenom odpadová trubice… vedoucí do absolutního neznáma. V současné době se pro mě jedná o jediné „spojení“ s prostorem mimo tuhle místnost. Ovšem spojení pro mě nevyužitelné. Ano, pro mě. Ale co když tady nejsem sám…

Opravdu to už překrucuji a vymýšlím hlouposti. V tu chvíli mě jen ovládla paranoia. Znáte to. Jakmile dáte průchod byť jen sebemenšímu záchvěvu strachu, vaše fantazie začne pracovat na plné obrátky. Musím se přiznat, že jsem se trošičku nechal unést i teď při tom psaní. Snad se to nebude stávat moc často, moc mi to tu ten život nezlehčuje. Jinak jsem se už samozřejmě skoro utvrdil v tom, že tu sice nejsem sám, ale společnost mi tu nedělá žádný bubák, nýbrž stejný člověk z masa a kostí, jako jsem já. Jak jinak by se mi sem dostávalo to jídlo, že?

Hm, jídlo… Když jsem to tak nakousl, dostal jsem nějaký hlad. Zase se mi to psaní asi trochu protáhlo. Nakonec jsem místy opravdu nevěděl, co mám psát a skončilo to vysoce produktivním civěním do zdi. Po několika okamžicích jsem si ovšem vždycky „uvědomil“ to ticho a znovu se rozepsal, abych zahnal nastalou úzkost… Jeden by nevěřil, jak moc takové vedení deníku pomáhá i v takových situacích.

Ale to už pro teď bude opravdu všechno, před chvilkou mi zakručelo v břiše. Půjdu skoncovat s tím hladem a potom se ještě na chvíli k tomuhle notýsku vrátím. Doufám, že tentokrát mě zase nepřepadne únava.

 

Třetí zápis. (4 spánky, před spaním)

Nevím, jestli mám teď být k smrti vyděšený, anebo jásat radostí. Sedím teď skrčený v rohu na matraci a oči mám přišpendlené ke dveřím na druhé straně místnosti. V krku mám sucho a skoro nedýchám. Jedna přes druhou se přese mě přelévají vlny úzkosti a nejistoty. A vy se určitě ptáte proč. Nu, seběhlo se to takhle… Klid. Klid. Klid. Klid. Uklidni se. Klid. Klid.

Při jídle se mi pojednou zastavil pohled na už tolikrát zmiňovaném umyvadle. Přesněji řečeno na potrubí, které vychází z jeho spodní části a ztrácí se kdesi ve zdi. Tak jsem si řekl, že by vlastně nemusel být špatný nápad zkusit vyklepat nějaké volání o pomoc. Morseovku jsem se sice nikdy neučil a o kódu pro SOS mám opravdu jen mlhavou představu, ale za zkoušku přece nic nedám. Takže jsem vstal, do ruky vzal tužku a vydal se směr dveře. Tam jsem si před umyvadlem dřepl na bobek a nějakou chvíli si zrezlý kus kovu prohlížel. Potrubí je nějakým způsobem většinou natažené všude po obytných a v tomhle případě snad i neobytných prostorách. Plus má tu skvělou vlastnost, že krásně vede zvuk… Ano, ano, já vím, že vy tohle všechno víte, ale… Musím se nějak uklidnit. Srdce mi pořád tluče jako o závod a já se nemohu zbavit toho dotěrně mrazivého pocitu, který na mě neustále doráží. Teď někdo vezme za kliku… Teď něco do těch dveří něco narazí tak, až se prohnou… Teď něco se strašným rykem vyskočí z odpadního potrubí… Anebo, a to by asi bylo nejhorší, protrhne tohle nekonečné ticho nějaké vzdálené vytí, sten či jiný nelidský řev. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne! Ne!

Hluboký nádech, výdech, nádech, výdech… už je to lepší.

Prostě jsem si dřepnul k té trubce a začal vyklepávat nějaký ten kód. Krátká, krátká, krátká… tak nějak to bylo. Už si to ani přesně nepamatuji. A to se to odehrálo jen před několika málo minutami. I když jich asi nebylo zrovna nejméně. Dost dlouhou dobu jsem pomalu couval pozadu od umyvadla sem do rohu. Oči jsem při tom nedokázal ani na milisekundu odtrhnout od kovových dveří. Když jsem zády narazil do zdi, sesunul jsem se na zem, nahmatal deník a ještě dalších několik okamžiků dál civěl stejným směrem. I teď musím každou chvíli těkat od stránky na druhou stranu místnosti a zpátky…

Ale už se fakt uklidni! Klid! Klid! Klid! Klid… Dobré, dobré. Takže vyklepal jsem kód, a když jsem pak po chvilce s jistou úlevou vstával, začalo potrubí z ničeho nic rezonovat. Klepnutí po klepnutí stejně jako to, co jsem po něm vyslal já. Nebyl to ale žádný slabounký tón. Ne, nic takového. Na místě mě doslova přimrazil sled několika čistých, téměř až ostrých tónů. Člověk na druhé straně musel mít po ruce nějakou další kovovou trubku. Člověk…

Byl to… člověk? Co by to mělo být jiného? Proč mi vůbec mysl utíká tímhle fantaskním směrem? Už několikrát jsem se přece racionálně utvrdil v tom, že mě unesl nějaký šílený vědátor. Nebo prostě raději člověk, protože takový vědátor by také nebyl žádný med. Lidská psychika je strašná věc. Pořád by se uchylovala k paranoie.

Konečně jsem zase začal normálně dýchat. Ale zabralo mi to hodně nádechů a výdechů. Rozhodl jsem se při tom na chvíli odložit tužku, abych zbytečně neplýtval papír. Chvílemi se mi začala ruka pohybovat sama od sebe. Jakmile jsem se uvolnil, tak na mě najednou také začala dopadat únava. I když na druhou stranu si nejsem jist, zdali se jedná o nějaké „uvolnění“. Ticho sice nic nepřerušilo, avšak pořád tady je. Mozek se asi po tom nadměrném návalu stresu rozhodl poslat strach nějaký čas na dovolenou. Přece jenom si teď určitě vyplnil svoji měsíční kvótu a ještě navrch si odpracoval i nějaký ten přesčas.

Tímto se však ze silné domněnky stal holý fakt. Nejsem tu sám. Nevím teď, jestli se jedná o přítele, nepřítele nebo o úplně něco jiného. Důležitý je pro mě v tento okamžik jen fakt, že se v tomhle podzemí nachází ještě někdo jiný než já… Jsem tak unavený. Klíží se mi oči. Nějak mě už ani ta ruka neposlouchá…

Půjdu teď spát. Musím to sepsat „zítra“ s čistou hlavou… Heh, čistou…

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>