A proč by ne? (2014)

Nezávazné pásmo. Něco jako nezávazný sex, akorát mnohem lepší.


To si vám tak poletuji všude kolem, galaxie sem, dimenze tam, a najednou se zastavím tak prudce, že jsem málem padl na hubu. Zastavím se tedy, v klidu vydechnu a rozhlížím se kolem. Kde nic, tu nic. A když říkám nic, tak tím sakra myslím opravdu nic. Co to má být? Nicota by přece neměla existovat – to je mimochodem krásný oxymóron, Kája by záviděl. Takže jak? Vidím něco? Nevidím? Samozřejmě, že ano. Já jsem tady pánem.

Znova otočím hlavou sem a tam a pak se mi po rtech roztančí spokojený úsměv. Květinky, zelená tráva, hejno motýlů a támhle vzadu si to rozdávají dvě srny. Nu, člověk si nemůže vybírat, že ano. Každopádně už tedy někde jsem a konečně se mohu zaobírat tím, do čeho jsem to narazil. Respektive co mělo tolik drzosti a zastavilo můj velkolepý průzkum! Čeho? To je úplně jedno! Muž přece nemusí mít žádný pevný cíl, aby mohl objevovat. Něco nového na nás čeká na každém rohu – to se samozřejmě netýká žen, o nichž je již od dob pradávných známo, že přirozeným prostředím jejich kuchyně jest. Ale pro nás ostatní, to je samozřejmě muže, je na každém dalším kroku nastrojeno nějaké překvapení. Ať už je to třeba již neexistující pětník, prošlý výherní los nebo klasický a všemi oblíbený exkrement.

Ale kde já to sakra byl… Už to mám! Louka, motýlci a něco, do čeho jsem narazil. Tak se tomu podíváme na zoubek. Stojím na louce, kolem mě poletuje hmyz, pode mnou poskakují kobylky, tráva si vesele roste a nade mnou se vznáší nějaký černočerný kydanec. Takže tady nic, chápu. To abych pomalu šel… Kdyby mě ta temná břečka nezačala obtékat, možná by se mi to i povedlo. A to jsem si říkal, že si mě určitě nevšimla, jak na ni koukám. Nu, co teď? Asi počkám, nic moc jiného mi nezbývá. Doufám jenom, že se nebude dít něco děsivého. Ještě nějakou lekačku by mohl někdo nahodit. To by tomu nasadilo korunu.

Tma mě obtéká, obtéká, obtéká, až mě obtekla úplně… a je tma. I když počkat chvilku, ne tak docela. Něco se sem blíží. Že by pták? Nebo letadlo? Doufám, že ne něco hloupého. Z toho mi naskakuje větší husí kůže než ze strachu. Blíží se to, blíží a je to… lidská blbost. Co vám na tohle mám asi tak říct?

Ještě chvíli stojím na místě. Nevědomky si povzdechnu. Asi by mě to nemělo překvapovat, když je už úplně všude. I na místech, kde byste ji nečekali. Respektive vy z vás, kteří mají ještě mozek v hlavě. Těch už je také pomálu. Blbost začíná vládnout světu ve velkém. Čímž jsem také samozřejmě objevil Atlantidu.

Hloupost obrněná mohutnou ego bariérou. To není jen tak. Proti tomuhle typu je třeba postupovat se vší opatrností. Takže jak se s tím vypořádáme? První možnost, co mi tady ve tmě naskočila – ta nicota má celkem fajn funkce, je ignorování. To asi padá vzhledem k tomu, že se ta blbost řítí přímo na mě a nejspíš nebude mít úplně přátelské úmysly. Další na seznamu je dobrovolné přijmutí hlouposti jako jediné životní filozofie. Lákavá nabídka, ale že by se chtělo podstupovat takovou tu operaci mozku, pomocí níž dělávali kdysi v blázincích z lidí salát, to se říct nedá. Třetí a zároveň poslední potom říká, že bych měl pečlivě volit slova a pokusit se dojít ke kompromisu. To zní jako nejlepší řešení situace… Já si ovšem raději vezmu tady tu baseballovou pálku obitou rezavými hřebíky a roztřískám ten šmejd na maděru. Máchnout jednou, máchnout dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát a místo černočerné temnoty tady máme černočerný mastný flek. A ani to nebolelo. Kdo se s tím má také srát?

 

Tak a teď si konečně mohu poletovat dál. V míru, pokoji a… Kurva co mě to zas praštilo?!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ranty se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>