Osudná odplata (2007)

Bez delších průtahů se rovnou přesuneme k dílu. Zvláštní, čím mladší kousek, tím méně k němu mám co říci.
Příjemné počtení.

 

Osudná odplata

Jak vtipná je ta ironie osudu. Pokud něco chceme vykonat, odvaha nám k tomu v mnoha případech nestačí. Když však na tu určitou věc přehodnotíme názor… teprve až poté se proti naší vůli uskuteční.

***

Všude okolo mne se rozprostírá černočerná temnota, kterou narušuje pouze svit svíčky stojící uprostřed dubového stolu. Sedím u něj nad otevřenou obálkou, dobře vím, že za tmou se neskrývá nic jiného než-li můj vlastní pokoj. „Mám si jej přečíst?“ rozmýšlím držíc v rukou dopisní list převrácený vzhůru. „Od mé milované.“ Na rtech se mi objevuje úsměv, vnitřnosti se však svíjí jak klubko hadů. Nervózně a pomalu obracím papír, vždy ho ale se záchvěvem vracím zpět popsanou stranou proti stolu. „Je to dlouho,“ svítá mi v hlavě. Jen samé pochybnosti. Proč to? Kdyby mne nechtěla, vůbec by nepsala. Pevně rozhodnut konečně nahlížím na psaní.
„Milý Atöle, je to již velmi dlouho, co jsme se my dva viděli.“ Nakrátko se mé oči zvedají a koutky mých rtů zase křiví úsměv. „Nikdy jsem nikoho tak milého nepoznala, opravdu. Do smrti nezapomenu na ty chvilky strávené s tebou. Je to však již hodně dávno a co jsme se odstěhovali… promiň mi to, nejde to dál… Amila.“
Od poslední věty se mé oči začaly topit ve slaných slzách. Proč už podruhé? Zmuchlaný papír letí do tmy za mnou. „Proč?“ ptám se tiše. Trvalo to tak dlouho, alespoň na mé poměry. Celý dlouhý rok a teď… to před tím ani nepočítám. Kdo mě má vlastně rád, nepočítám-li svého postaršího otce? Nikdo! Všichni se jen sem tam zasmějí mým laciným vtipům. Neznám jediného člověka, který by se beze mě neobešel. Jsem jenom jeden z mnoha, další do počtu a to pro všechny. Co kdybych zemřel? Nic by se nestalo! Proč také? Nikdo na mne není zvědavý, jsem stejně bezvýznamný jako otravná moucha.
Slza za slzou smáčí dřevo pode mnou. Ze svíčky zbývá slabá tříčtvrtina a vedle ní… Ah, vedle ní leží nůž na otevírání obálek. Můj rozmazaný pohled utkvívá právě na něm. Na tom malém ostrém nástroji. Pravou rukou se po něm nevědomky natahuji a posléze ho již pevně svírám. S údivem si jej prohlížím v matném světle svíčky, jen tak ho převracím. „Jak málo stačí…,“ vychází z mých úst chraplavě. Ostří se pomalu přibližuje k levému zápěstí. Namodralé žíly na něm tvoří jednu nebo dvě dlouhé boule. Chladná ocel se dotýká mé jemné kůže. Zavírám oči a s téměř slastným pocitem vychutnávám to jemné chlazení. Stačí jen zatlačit, jen trochu víc síly… Ano. Nůž projíždí masem a zarývá se hlouběji. Chlad je najednou pryč. Otevírám oči, abych mohl zhlédnout dílo toho ostří. Ve svitu svíčky pozoruji, jak se z úzké ranky vedoucí od jedné strany zápěstí k druhému dere na povrch slabý proud krve a v drobných kapičkách stéká na stolní desku. Překvapeně hledím na svou ruku otáčejíc ji na různé strany. „Co může napáchat taková věcička.“ Usmívám se nespouštějíc oči ze své ruky. Znova se čepel nože přibližuje a podruhé se ostří vnořuje do poddajné kůže a zase vniká stále hlouběji.. Pozvedám svou ruku do výše obličeje. Rýhy tvoří na mém zápěstí kříž, z něhož se čůrkem valí potůček krve. Přejíždím pohledem z ruky na nůž v druhé ruce. Jeho čepel se do dobré poloviny topí v rudé tekutině.
Smutek se vytratil. Nevím, jakým zvláštním způsobem odtekl, ale je pryč. Pomalu mne však přemáhá únava, ale i jakýsi dobrý pocit. Nemám tušení, proč to. Opatrně pokládám hlavu do pravé skrčené ruky, levá se dlaní dotýká druhého okraje stolu. „Dobrou noc.“

***

„Atöle, vstávej!“ ozývá se zpoza zavřených dveří. Po chvilce ke mému sluchu doléhá duté zadunění, jak můj otec buší do dřevěné desky. „Už sem vzhůru,“ snažím se zavolat v odpověď. Z úst se však dostává pouze polohlasné zachraptění. Hlas muže zpoza dveří však po tom pokusu utichl. Úlevně si oddechuji, vlastně ani nevím proč. Nemohu si ani vybavit, co jsem včera večer dělal. Nevyvstává mi na ten čas ani jediná vzpomínka. No nic, mám celkem hlad. Nejdříve pozvedám pravou ruku, chci si odstranit neposlušný pramínek vlasů z obličeje. Dneska mám nějak moc slepené oči… Sakra! Levá ruka stále zůstává jakoby přilepená na dubovém stole. Stěží tedy otevírám oči za pomoci volné ruky. Můj pohled nejdříve spočívá na oné paži, není na ní nic zvláštního. Když však zaostřím kousek vedle, tak se mi vše vybavuje. Opodál totiž leží zakrvavený nůž na otevírání dopisů, v té chvíli je mi všechno jasné. Zatínám zuby a opatrně se snažím odtrhnout kůži od dřevěného povrchu stolu, ke kterému je přilepená zaschlou krví. Ani to nebolí. S úsměvem se dívám na své dílo, na němž se přes noc vytvořil tmavě červený strup. Otec si toho nesmí všimnout, jinak bude zle. Co bych mu asi tak řekl? Spěšně tedy přecházím k šatní skříni a vyndávám svou starou hnědou košili. Sice už se na ní přilepila za ta léta špína a má na sobě i pár děr, tak k tomuto účelu poslouží dobře.Trhám jeden její rukáv, jenž ještě podélně půlím. Akorát! Stačí na obvázání celé rány. Zatímco obtáčím kolem ruky kus hadru, přemítám, co budu dělat s tou zaschlou krví na stole. Těžko ji asi vyčistím… Musím ji něčím přikrýt. To je ono! Jestlipak mám ještě to náhradní prostěradlo? Znova přicházím k šatní skříni, tentokrát však hledám více u země. Prohrabávám se svými starými kabátci, halenami, košilemi, kalhotami a kdo ví čím ještě. Nedokáži v té změti najít jedno našedlé prostěradlo. Ah… Tady. Konečně vytahuji ten kus látky. Rozkládám jej a přehazuji přes celý stůl. A třeba můžu říct, že to tam je, aby se na něj neprášilo. Důkladně stůl prohlížím, jestli není něco moc nápadné. Možná ten nůž…Ale ne. Vypadá tam docela přirozeně. Najednou mi začíná kručet v břiše. Ještě jednou tedy sjíždím přikrytou dřevěnou desku stolu a poté spěšnými kroky mířím do kuchyně na vytouženou snídani.

***

Otec si naštěstí ničeho nevšiml, ani ten provizorní obvaz ho nějak nezajímal. Horké letní slunce mi praží do zátylku, když se nakláním nad jedním z mečů, kterých tatík vlastní mnoho. Někdy mu je pomáhám čistit nebo brousit, stejně jako teď. Snažím se hadříkem vyleštit jeden z těch obyčejných, ani dlouhých, ani krátkých. A vůbec se mi to nevede. Zatraceně! Pozvedám hlavu od té úmorné práce a otírám si pot z čela do kusu látky na levé ruce. Naproti přes ulici mou pozornost upoutává partička pěti kluků starých asi jako já. Všichni do jednoho to jsou namyšlení všiváci. Otočí se za každou sukní a už je nezajímá, zda jim bude po vůli či nikoliv.
„Na co civíš!?“ vyjíždí po mně Krisp, něco jako jejich vůdce, a tudíž z nich nejodpornější. V té chvíli si uvědomuji, že na jejich skupinku zarytě hledím znechuceným pohledem.
„Ale na nic,“ odpovídám s povzdechem nechtěje rozpoutat hádku. Žádný užitek by z ní nebyl.
„Co to máš s tou rukou?“ dotírá stále. „Že by ta tvoje kočička?“
Při vzpomínce na Amilu v mém nitru mrazí, už ale o ní více nestojím, stejně jako ona o mne. Nikdy mezi námi nic víc nebylo. Hledím tomu provokatérovi přímo do jeho šedých očí. Ostatní kumpáni za ním se jen tiše pochechtávají.
„Jeden by to neřek, ale sjela mi ruka při čištění.“
Jak ráda by má dlaň sjela na jeho obnažený krk a stiskla, co nejvíce dokázala. Nevím, zda to přání vyzařuje z mého pohledu a je mi to upřímně jedno. Krispovy rty znenadání křiví úsměv. Že by ještě neměl dost?!
„A co ten tvůj starej kostlivec? Ještě má sílu na práci s ocelí?“
Trhavě se zvedám ze sedu, jeho chyba, že stojí tak blízko.
„Jak vidíš, tak ano,“ odpovídám mu s úsměvem přidržujíc hrot meče na jeho hrdle.
Krisp těžce oddechuje a vyděšeně civí do mých chladných očí. Na drsňáka si jen hraje, jak je vidno. Nestojí mi za to. Spouštím čepel k pasu a obracím se zpět k otcovu krámku, k našemu domovu.
„Za to zaplatíš, ty… ty šmejde!“ křičí na mne nepříčetně.
„Už se bojím,“ šeptám si posměšně sám pro sebe.
„A co vy čumíte?! Deme!“
Shýbám se pro pochvu náležící meči, který držím v pravé ruce. Pak se otáčím zády k našemu domku a prohlížím si čepel meče ve svitu slunce. Hotovo. Zasouvám tedy ostří do jeho pouzdra potaženého kůží. Ještě pozvedám pohled ku Krispově bandě, nemám z nich nejlepší pocit. Támhle stojí! U obchodu paní… Sakra! Ze dveří za vzdáleného cinkotu zvonku vychází jakési černovlasé děvče, ne o moc starší než já a míří k uličce opodál, v níž se posléze ztrácí. O to však nejde, ti floutkové se vydávají za ní! Bezmyšlenkovitě připínám pochvu k pasu a zaslepen zpola vztekem a zpola odvahou se za nimi spěšným krokem vydávám. Prostě si nedají pokoj, ani jeden z nich!
„Nechte mě na pokoji!“
Ženský hlas se ozývá právě ve chvíli, kdy se chystám udělat krok zpoza rohu. Trhavě se stahuji kousek zpět. Ještě ne!
„Ale pročpak, zlatíčko?“
Ta krysa Krisp, poznávám ten úlisný hlas! Slyším pouze chechot jeho kumpánů, kteří dozajista přihlíží té nepravosti.
„Takové mám rád,“ říká zase vůdce bandy, „divoké a…“
Větu nedokončil, právě doznívá mlasknutí dlaně o tvář. Rozléhá se ticho, nikdo se nesměje, k mému sluchu doléhá jen zvuk mého dechu. To mu patří, šmejdovi!
„Ty mrcho!“
Druhé plesknutí, tentokrát však následuje ještě dopad proutěné ošatky a dunivé dopadání jakéhosi ovoce či zeleniny. Tohle byla poslední kapka! Vycházím zpoza rohu a současně vytahuji meč. Můj zrak v té chvíli spočívá na té tmavovlasé dívce, která pláče na dlažbě. V další chvilce již přejíždím přes Krispa a jeho bandu. Ještě si mě snad ani nevšimli.
„Buď přeci hodná holka,“ nabádá ji ten všivák s rudým obtiskem na tváři naklánějící se nad ní.
„Tohle si už přehnal, ty bastarde!“ vypravuji ze sebe s notnou námahou. Teď už žádnou odvahu nepotřebuji, stačí mi jen vztek. Krisp odvrací svůj pohled od dívky na zemi a zaměřuje se na mne, očividně překvapen. Já stále vyčkávám na okraji uličky s tasenou zbraní.
„Co chceš dělat, poseroutko?“ táže se blížíc se pomalým krokem ke mně. „Zabít mě?“
„A co když ano?“
V tu chvíli pozvedám svou zbraň do střehu a hledím na Krispa vyzývavým pohledem. Vůdce bandy se zastavuje na místě, v dostatečné vzdálenosti ode mě. Teď mu sklaplo. Kdyby teď někdo pustil na zem špendlík, tak ho slyší i někdo na druhém konci uličky. Kumpáni kmitají zrakem ze mě na svého vůdce. Trpělivě vyčkávám, nechci ztratit svou výhodu.
Krisp znenadání pozvedá ruku a luská.
„Deme, nestojí nám za to,“ káže zařezávajíc se do mne pohledem plným zloby. Všichni včetně něho samého se otáčejí zády a odchází.
„Není ti nic?“ ptám se neznámé dívky.
Pořád leží na zemi a pláče. Zasouvám meč do pochvy a přistupuji k ní. Nemohu si odpustit pohled za těmi všiváky, právě se ztrácí za rohem. Snad jim tohle ponaučení stačilo! Děvče jakoby ani mou otázku nezaslechlo zalyká se dál. S povzdechem tedy sbírám ze země ošatku. Ah…Byla to jablka. Usmívám se, když je vracím na jejich místo.
„Budeš tu ležet ještě hodně dlouho?“
Dívka konečně pozvedá svou hlavu. Naše pohledy, můj světle hnědý a její téměř stejné barvy, se protínají.
„Děkuju ti.“
„Není zač. Já jsem Atöl,“ představuji se podávajíc jí pomocnou ruky, aby mohla vstát.
„Amanda,“ odpovídá dívka otírajíc stékající slzy.
Konečně se na její tváři objevuje úsměv. Na krásné tváři, opravdu krásné.

***

Nemohu tomu uvěřit! Prostě to nemůže být pravda! Pobíhám po svém pokoji a hledám nějaké čistější oblečení. Co jí to napadlo? Já a… Sakra, uklidni se! Všechno bude dobré! Zastavuji se uprostřed místnosti. Musím si to nějak utřídit. Sama se mne zeptala, takže to snad vyjde. Proč vlastně nejdu takhle? Z nějakého neznámého důvodu se usmívám.
Meč si raději nechám, nevěřím těm Krispovým kecům. Pak však ještě pohlížím na stůl, přes nějž je přehozeno prostěradlo. Ví, že mám meč, takže… Odkrývám kus látky a sbírám ze stolu nůž na dopisy se zaschlou krví na čepeli a zasouvám si ho do pravé boty. Jeden nikdy neví.

***

„Takže ty ses tu narodila?“ táži se zájmem v hlase.
„Ano,“ odpovídá Amanda, „a nehodlám odtud jen tak odcházet.“
Zaplavuje mne zvláštní pocit, krásný pocit. Stejný, který jsem cítil s Amilou. Mám na sobě oděný tmavý plášť, který jsem našel v mé šatní skříni. Je sice starý, ale meč s ním ještě dokáži zakrýt. Kráčíme po hlavní silnici směrem do středu města. Slunce již zapadá a stíny se prodlužují.
„Řekla jsem mamince, že se vrátím do tmy.“
„Klidně tě doprovodím.“
Dostává se mi od Amandy přívětivého úsměvu.
„Když se ti chce,“ praví s mírným nadšením v hlase, „vezmeme to zkratkou.“
Zatáčíme do úzké uličky vedoucí vpravo.
„Na konci vyjdeme a sem doma,“ poznamenává s úsměvem na rtech.
Ani nevím, kdy jsem si Štěstěnu omotal kolem prstu. Tohle přeci není ani možné. Jdeme pomalým bezstarostným krokem dál. Právě se nacházíme někde uprostřed, pár kroků před námi lze vidět druhou uličku protínající tuhle a za ní… Zvláštní, jako bych viděl… Nebo to je opravdu?
„Copak to tu máme? Nějaké dvě hrdličky,“ ozývá se dobře známý hlas ze stínu, který vrhá vysoká zeď.
„Co chceš, Krispe?“ táži se rovnou nevrlým tónem v hlase.
Ten všivák vystupuje od okraje do středu cesty. Zpoza rohu křižovatky se posléze objevuje jeho banda a zatarasuje uličku celou.
„Chci jen to, co sem chtěl v poledne.“
Předstupuji před Amandu. Dobře chápu, co tím chce říct.
„Ale no tak, já ti nechci ublížit,“ přemlouvá mne ten mizera, „můžem si jí rozdělit.“
„Jen přes mojí mrtvolu, ty všiváku.“
Krisp si při mé odpovědi povzdechl a naznačil něco gestem ruky. „Je váš,“ dodal.
Shazuji plášť a bleskově tasím meč. Krispovi kumpáni se zarážejí na místě a jenom kulí oči.
„Já vám nechci ublížit,“ pravím s důrazem na slovo já.
„Co tak čumíte, přiveďte tu holku!“
Musí někoho vždycky poslat. Takhle to budou čtyři na jednoho. Uvidíme. Pozvedám meč do střehu a při tom se směji.
„Kdo první?“
Na mou výzvu se všichni čtyři dávají do pohybu. Výhoda nevýhoda!
„Dávej na sebe pozor,“ říkám směrem k Amandě.
Ještě dva kroky…jeden…výpad. Tnu do paže toho, kterého mám nejblíže. Ostří prošlo přes látku a zanechalo hlubokou rýhu v kůži. Padá na zem křečovitě svírajíc zraněné místo. Další se ke mně rychle blíží zleva a chystá se udeřit do obličeje. Pohotově svírám rukojeť meče oběma rukama, ostří držím pevně před sebou. Otáčím se stranou doleva a při tom klesám na koleno. Čepel se zastavuje až u mého levého boku. Pohlížím přes vlasy, co mi při tom spadaly do obličeje na toho chudáka, jak se svijí v agonii a snaží se nějakým způsobem zadržet krvácení z pahýlu zbývajícího ze své pravé nohy. Ještě dva. Zvedám se znova na nohy a obezřetně se rozhlížím. Jeden stojí přede mnou a druhý za mnou, oba mimo můj dosah. Oba na mě koukají vyděšeným výrazem v obličeji. Najednou se ke mně obrací zády a zrychlují do běhu, každý tak, aby nemusel proběhnout kolem mne. Zaplaťpánbůh!
„Příště si vybírej přátelé lépe,“ pronáším s úsměvem ke Krispovi. „Tihle sou ještě blbější a zbabělejší než ty.“
Pak se k němu otáčím zády. Díky bohu. Amanda se krčí v jednom ze stínů. Pohlédnu
zpět k bývalému vůdci bandy.
„Bravo,“ praví uznale tleskajíce, „ještě tu sem ale já. Tamti poseroutkové ať si běží.“
Krisp tasí svůj vlastní meč. Vida, jeden meč se nám ztratil minulý týden.
„Skončíme to,“ vypravuji ze sebe s úsměvem.
Ještě se však otáčím jednou zády ke svém sokovi a přistupuji k Amandě.
„Až bude zaměstnaný bojem, proběhni to na druhou stranu.“
Ona jen vyděšeně přikyvuje, není schopna ani jediného slova, jak je vidět.
Pomalým krokem tedy předstupuji ke Krispovi a připravuji se do střehu. On dělá to samé.
„Umíš s tím zacházet?“ táži se kousavým tónem v hlase.
Ten všivák na mě jen nasupeně hledí. Začal…úder shora, odkláním ho…odpověď zboku, odklání ránu…výpad na hrudník, jen tak tak stíhám vrátit čepel a odrazit ho…sek ze strany, kryje… další, ostří klesá pod tím náporem…úder z druhé strany, zase kryje. Uskakuje o krok zpět, chyba. Ostrý výpad vpřed… Jeho vlastní meč se mu vysmekává z držení. Dlaněmi se dotýká čepele uprostřed hrudníku, těžce oddechuje a vykuleným pohledem na mne civí.
„Nemoh si se naučit za ten tejden to, co mě naučil ten starej kostlivec za ty roky, ty hajzle!“
Vytahuji meč z jeho těla a pak mu utínám tu jeho bezcennou hlavu.
„Dokonáno,“ vydechuji.
Skláním meč a hledím na druhý konec uličky. Už by měla být doma. Rty mi křiví úsměv. Pohlížím na své oblečení,
téměř celé tělo je potřísněno krví. Hledím na to jen s velkou nechutí. Otáčím se k bezhlavému Krispovi zády. Ven se nekontrolovatelně derou slzy při tom ohavném pohledu. Celý úsek uličky se tam topí v krvi. Uprostřed ní pak leží bezvládné tělo, od nějž jsem odsekl nohu. Ta leží opodál. Co se to se mnou stalo? Tohle přeci nejsem já! Rukojeť meče povoluje z mého sevření, pomalu…
„Atöle!“ křičí přidušený dívčí hlas.
„Amando!“ volám jí v odpověď a znova pevně svírám meč.
Ne! To ne! Moje vnitřnosti se opět začínají svíjet jako hadi. Kde… Odkud to bylo!? Někde přede mnou. Ano! Někde přede mnou. Popobíhám ke křižovatce.
„Atöle!“
Vlevo! Sprintem se pouštím tím směrem. Už nebyl tak silný! Bože ne! Vedle mne se míhá tmavá zeď, neustále jedna a ta samá. To snad není možné!? Ah… Konečně konec. Je to slepá ulice. Tam u zdi…to je… Ne! Tam…u černočerné zdi…tam…leží ona, nehybně. Přibíhám se slzami v očích k ní a padám na kolena. Její oči zejí dokořán, stejně tak i ústa. Pokládám meč na zem vedle sebe a opatrně zavírám její oči dlaní. Proč!? Tisknu její hlavu na svůj hrudník. Slané slzy už se valí jedna za druhou. Padají do jemných černých vlasů a posléze v nich mizí.
„Jak dlouho sme mo…“
Nemohu dokončit ani to jedno slovo. Někdo tiskne moje hrdlo. Snažím se vymanit…Mrskám sebou a mlátím do těch paží…ale…nepouštějí. Meč odkopl někam dál… Nemohu ho nahmatat. Bože! Zrak zastírá tma, ještě chvilku… Malý okamžik. Ale přeci mé prsty něco nahmatávají…rukojeť…rukojeť nože v mé botě. Ještě mi zbývají nějaké síly, snad. Beru nůž pevně do dlaně a zabodávám ho tomu bastardovi do ruky. Ihned mne pouští a někam couvá, já padám na břicho a lapám po dechu. Meč! Bleskově se k němu hrabu. Konečně si stoupám i s čepelí na obě nohy. Je to jeden z Krispovy bandy, pomalu si s bolestivými škleby vytahuje nůž ze zápěstí. Bez jakéhokoli citu k němu přikračuji a zabodávám mu meč až po rukojeť do hrudi. Můj nůž z jeho ruky s cinknutím padá na zem. Shýbám se pro něj a beru ho do levé ruky.
Nechávám bezvládné tělo těsně za sebou a znova padám na kolena před mrtvou Amandu. Proč jsem se od něj nenechal jenom uškrtit? Slzy se znova derou ven z očí. Pohlížím na své pravé zápěstí, hned poté na nůž v levé ruce. Nemá cenu žít. Přikládám ostří ke kůži a snažím se na něj zatlačit… Nejde to. Pohlížím ještě jednou na Amandino nehybné tělo. Nechtěla by to… Nechtěla, abych se zabil. Musím to zkusit. Zahazuji nůž vedle sebe. Musím ji odnést domů. Co řeknu rodině? Snad mě něco napadne… A snad to pochopí. Myslím, že nastal čas…
Chladné ostří se mi noří do krku. Teplá krev se valí jako řeka ven. Ten všivák právě dopadá na zem a vydechuje naposled. A já? Nemohu dýchat. Krev mi pomalu plní plíce. Padám na záda vedle své milované. Je mi strašná zima. Celý se třesu. Snad to otec beze mne přežije… Snad. Ještě z vypětím sil se pokouším vytáhnout čepel z krku… Povedlo se! Ach… nůž na dopisy.
Beru do své dlaně Amandinu a svírám. Zavírám oči a poddávám se svému krutému osudu…

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>