Mokrý měsíc (2014)

Zpětně jsem se rozhodl zanést si sem i ty překlady. Jedna z povídek ze sbírky Tóhó Kórindó ~Tajemná zákoutí lotosové Asie. od Óty Džun’ji jinak také zvaného jako Zun.


Jen co z širé krajiny začala pomalu mizet sněhová pokrývka, byla doběla obarvena sakurovými lístky. Kalendář jsem sice už nějaký ten pátek nekontroloval, ale když se tak podívám ven, vypadá to, že máme buď konec dubna, nebo začátek května. Tento rok sakury vykvétají poněkud později než obvykle, ale takový rozdíl několika málo dní ještě nevěstí žádnou pohromu. Pouze tomu náhoda chtěla, aby letošní zima byla chladnější než obvykle, nic víc, nic méně. Sakurové květy totiž pučí výhradně v teplém počasí. Chlad jim pak ani nedovolí vystoupit z poupat. Takže pokud je teplých dní méně, sakury se ve svém rozkvětu logicky opozdí.

Mimochodem, když jsem se pokoušel luštit těch několik málo spisů, jež zde v Bludném ráji byly zanechány, dozvěděl jsem se z nich, že před více než sto lety začínalo období sakur příchodem prvních březnových dní. Vezmeme-li v úvahu to, jak se věci u nás mají v současné době, kdy běžně rozkvétají ke konci dubna či začátkem května, je počátek března dosti brzké datum. Znamená to tedy, že kdysi dávno byly v zimě teploty oproti dnešku o tolik vyšší, aby přinutily sakury k předčasnému rozkvětu?

Samozřejmě, že nikoliv. V zimě byla stejná zima tehdy i dnes. Pro březnový rozkvět sakurových stromů existuje úplně jiné vysvětlení.

 

„To já bych všechny ty sakurový kvítečky sestřelila jako prd.“

„No, to je toho. Já ti mezi nima zase klidně prokličkuju, jestli budeš chtít.“

„Tim se moc nechlub. By se tomu vyhnul i šnek, jak to padá pomalu.“

„Co to plácáš? Pomalým věcem se někdy vyhýbá hůř než těm rychlým.“

Reimu s Marisou se z nějakého mně neznámého důvodu začaly přít o zbytečnostech. Ale ono se ostatně není nakonec čemu divit. Pro dnešek měly na programu kochání se rozkvetlými sakurami, které bylo však nečekaně zrušeno. A aby toho nebylo málo, tak okvětní lístky už pomalu odnáší vítr a mezi vší tou bělostí se o slovo začíná hlásit zeleň, takže se dnes dost možná jedná o poslední kochání této sezóny.

Drahocenné sakury jim byly uzmuty bezcitným deštěm, kvůli němuž jejich sny o obdivování krásných květů zůstaly nevyplněny, a proto skončily tady v mém obchodě a roupy neví co by. Dozajista jsou celé nesvé z pokažených plánů a především pak z toho, že by jim pro špatné počasí mohly uniknout poslední letošní okvětní lístky. Nechaly se prostě unést rozladěností ze ztráty svého programu a skončilo to takovouto pří.

„A s tím, že sestřelíš něco tak křehkého jako okvětní lístek, se taky moc chlubit nedá.“

„To já se zase budu chlubit, když jsem v tomhle střílení jasná jednička, že jo.“

„No tak vy dvě, nechtěly byste toho hašteření už pomalu nechat? Kochání skončilo a za chvíli tu máme léto. Prostě se to seběhlo tak, že sakurové okvětní lístky letos odnesl místo jarního vánku déšť. Takže se přestaňte zbytečně přít a zkuste myslet trochu víc dopředu, ano?“

„Tu ‚zbytečnost‘ si vyprošuju. Probíraly jsme nové způsoby interakce se sakurami. To je snad dostatečně dopředu, ne?“

„Myslíme tolik dopředu, že mizíme někde v daleký budoucnosti.“

Podle způsobu, jakým o tom mluví, to sice zní, jako by opravdu přemýšlely dost dopředu, ale možná by se měly zaměřit na poněkud bližší budoucnost. Třeba na to, co budou dělat zrovna dneska.

„V tomhle myslíme dopředu tak, že se ani neohlížíme zpátky do minulosti. Ale Jukari teď nedávno povídala něco o tom, jak je dobré, že ty naše sakury rozkvétají tak pozdě.“

„Hm? Jak to myslíš?“

„Říkala, že: ‚Ve vnějším světě se najednóu zkrátila zimá a sakury začaly opadávat ještě v březnů.‘,“ dočkal jsem se od Reimu vysvětlení podaného poněkud podivně protáhlým přízvukem.

Je mi jasné, že se tím snažila napodobit Jukari, ale… vůbec se jí to nepovedlo. Přehrávala natolik, že bych za normálních okolností nepoznal, o koho má jít.

„Ch-chápu. A jestlipak o tom zkracování zimy neříkala něco trochu bližšího?“

„Jenom: ‚Letos jsem si pohled na sakury užila dvakrát.‘ Ty venkovní a pak ty naše večerní.“

Není mi příliš jasné, proč se v našem Bludném ráji šla pokochat pouze těmi večerními. Strašidlu by přece neměl pouhý fakt, že období výkvětu sakur se ve venkovním světě a u nás liší, působit žádné těžkosti.

„Takže venku se plného rozkvětu dočkají už v průběhu března. To ta jejich zima musí být vskutku mnohem teplejší. Ale dost už o tomhle tématu. Vidím, že se obě řádně nudíte, takže tu pro vás mám jedno takové zvláštní vyprávění.“

Když jsem to dopověděl, letmo jsem se podíval k oknu. Měl jsem takový pocit, že déšť už pomalu ustává, ale sklo bylo zvenku stále hustě oroseno. Jestli se nějaké okvětní lístky ještě udržely, tak je dost možná odnese tahle jarní sprška.

„Jaké zvláštní vyprávění?“

„Taková malá zajímavost. Mluvila jsi o tom, že teď ve venkovním světě vykvétají sakury předčasně už v březnu.  Ovšem kdysi dávno takhle rozkvétaly normálně. A to jak venku, tak zde v našem Bludném ráji.“

„Jestli kvetly v březnu… Počkat, to mi chceš říct, že vykvétaly skoro o měsíc dřív?“

„To je taková kosa, že bych se na nějaký kochání radši pěkně vybodla.“

„Ne ne, ony popravdě vůbec nerozkvétaly o celý měsíc dřív. Prostě a jednoduše jenom začaly kvést v březnu.“

„Cože? To má být nějaký kóan?“

„Starým kalendářem to bylo. Dneska ho sice už skoro nikde nenajdeš, ale kdysi dávno, před více jak sto lety, se používal lunární kalendář. Nu, a březen ze starého je zhruba konec dubna nového kalendáře. Když byl tedy platný ten bývalý, tak období sakur prostě připadalo na březen.“

„Starý kalendář? Jo, tenhle myslíš!“

„Hele, už nějakou tu chvilku uvažuju, jestli se mám zeptat, abych nebyla za blbou, ale… Co je to ten starej kalendář? A proč ho jakože museli vyměňovat za ten novej?“

 

Oběma jsem připravil sakurový čaj, na jehož hladině se pohupovaly v soli naložené květy tohoto stromu. S pitím je pak možné začít, jakmile začnou v horké vodě rozkvétat. Není tedy třeba ihned zoufat, pokud se člověk nedostane ven k živým sakurám, protože si kochání jejich okvětními lístky může užít nejenom tak, ale i mnoha jinými způsoby.

„To jsem nečekala, že nás pohostíš takovým nóbl čajem.“

„Takže skončili jsme u toho, co to je ten starý kalendář, že ano?“

„No, a ještě u toho, z jakýho důvodu se musel vyměnit za ten novej.“

„Starým kalendářem je myšlen kalendář lunární, jenž je založen čistě na střídání fází Měsíce. V rámci něj má jeden kalendářní měsíc dvacet devět až třicet dní, což je doba, která uběhne od novu do dalšího novu. Jeden rok se potom skládá z dvanácti takových měsíců.“

„Když teda dělíme rok na „měsíce“, tak to vlastně vychází z tohohle, co?“

„Přesně tak. Tohle pojmenování se zachovalo i potom, co se přešlo na nový, tedy solární kalendář. V něm má však jeden měsíc třicet až jednatřicet dní, tudíž zhruba o jeden den víc než měsíc lunárního kalendáře. Starý rok byl tedy asi o deset dní kratší, než je ten nový.“

„Tak deset dní ročně je ještě v toleranci. Žádnej problém, ne?“

„No, to si piš, že to je problém. Kdyby se v roce někam jen tak ztrácelo celých deset dní, to by bylo nadělení. Za deset let bychom na jaře měli sníh a za dvacet by se léto prohodilo se zimou.“

„To by bylo v zimě příjemný teplo.“

„Nebylo by pak spíš tak trochu vedro k padnutí?“

„Každopádně by takhle začal pomalu vznikat rozdíl mezi kalendářem a ročními obdobími. Proto měl rok ve starém kalendáři přibližně jednou za tři léta třináct měsíců.“

„Takže kdysi dávno měli jednou za čas nějakej „třinácten“, nebo co?“

Marisa si pečlivě vypočítává dobu, kdy se bude moci pustit do svého sakurového čaje. Vypadá to, že nemá ani ponětí o tom, jak dlouho se takový čaj vlastně louhuje. Reimu se mimochodem do toho svého pustila už dávno.

„Ne tak docela. I přesto, že jeden rok měl takhle třináct kalendářních měsíců, žádný speciální měsíc s názvem „třinácten“ nikdy neexistoval. Kdybych to měl vysvětlit nějak jednoduše, tak za měsíc, v němž byl rozdíl v ročních obdobích nejvíce znatelný, prostě přiřadili ještě jeden navíc. Když třeba přišel obzvláště studený březen a všichni si říkali: ‚To je zima dočista jako v únoru.‘, tak se domluvili na tom, že následující měsíc bude znova březen.“

„Takže to jakože viselo na nějakym jejich pocitu? Si rovnou mohli hodit kostkou.“

„Tak samozřejmě se to určovalo na základě přísných výpočtů a propočtů. Takový výpočet ovšem není víc než nástroj pro převod lidských smyslů – tedy pocitů – do číselné hodnoty. Za každým propočtem tedy popravdě stojí pouhý pocit.“

„Ale i tak je trošku na houby mít jeden měsíc dvakrát po sobě, ne? „Třinácten“ se mi zdá teda mnohem logičtější.“

„Druhý měsíc, co byl navíc, odlišili od původního měsíce tak, že mu říkali „urúzuki“, což vlastně znamená přestupný měsíc. Kupříkladu druhý březen byl tedy přestupný březen. Nu, a tím se konečně dostáváme k tomu důvodu, proč byl starý kalendář vystřídán novým. Tenhle přestupný měsíc se poměrně těžko určoval a navíc kvůli němu kalendář tak úplně nekorespondoval s plynutím ročních dob. Mimo jiné kvůli těmhle nevýhodám se pak tak rychle rozšířil solární kalendář.“

„Panečku, ti lidé kdysi dávno přemýšleli ale nad pěknými složitostmi, když ten lunární kalendář dávali dohromady. Nevymyslely ho nakonec spíš strašidla? Proč vlastně už od začátku nepoužívaly ten, co máme teď?“

„Možná proto, že lunární kalendář je pro strašidla mnohem výhodnější. Pouhým nahlédnutím do něj totiž zjistí, kolik dní zbývá do novu či do úplňku. Nu, a jak lidé rozvíjeli svoje znalosti ve vědě a technice, Měsíc byl Sluncem postupně zatlačován do pozadí a s tím logicky přišla i změna na solární kalendář.“

„No jo, ale není náhodou v Bludném ráji víc strašidel než lidí? Já jenom jestli byl ten přechod opravdu potřebný.“

„Nový kalendář tady používáme pouze a jenom proto, že se podle něj začali řídit ve vnějším světě. Nic víc v tom nehledej. Jsme od něj sice izolovaní, ale pokud bychom neměli stejný kalendář, tak by to prý mohlo působit problémy. Solární kalendář sám o sobě není samozřejmě náš vynález.“

„Tak to je celkem jasný. Člověk nemusí bejt hned génius, aby mu došlo, že si strašidla ten solární asi nevybraly dobrovolně, že jo.“

„Protože se tady o tuhle změnu nikdo neprosil a nakonec nám byla víceméně vnucena, tak se říká, že dodnes existuje mezi strašidly mnoho jedinců, již si na nový kalendář ještě nezvykli. Dokonce se zde v Bludném ráji někdy mluví o existenci speciálního lunárního kalendáře, kterým se řídí jenom oni.“

 

Od zbytečného hašteření už před nějakou tou chvilkou upustily, nálada se jim konečně zlepšila, a dokonce to vypadá, že mě obě pozorně poslouchají.

„Lunární kalendář strašidel nebo také Přízračný lunární kalendář. Podle toho se jeden měsíc vyměřuje nejen podle fází Měsíce, ale velkou roli hrají také změny v barvě svitu a otáčení kolem jeho vlastní osy. Oproti tomu, s nímž přišli lidé, z něj lze údajně vyčíst mnohem víc informací o přírodních úkazech. Prý jsou v něm kromě ročních dob vyznačeny i přírodní katastrofy, jako třeba zemětřesení či sopečné erupce anebo období výkvětu bambusu a bambusové trávy. Jinými slovy se pouhým nahlédnutím do takového kalendáře dozvíte, jak dlouho bude ještě zhruba trvat, než rozkvetou bambusové květy.“

„To zní fakt skvěle. Jestli z toho jde vyčíst tolik věcí, tak by si ho přece mohli přivlastnit i lidi, ne? Určitě by to bylo strašně praktický a fajn.“

„To by sice dozajista bylo, ale pro lidi má tenhle kalendář jednu obrovskou nevýhodu. Jeden den, jak ho vnímáme my, se totiž neshoduje se dnem, jak ho chápou strašidla. V jejich kalendáři vlastně takovou jednotku ani nenajdeme. Nejmenším časovým úsekem Přízračného lunárního kalendáře je jeden měsíc. Když bych to měl srovnat s tím, jak vnímáme den, tak noc je pro ně přibližně nov a pravé poledne úplněk. Navíc jeden cyklus tohohle jejich kalendáře trvá dlouhých šedesát let… což je pro strašidla, která se dožívají velice vysokého věku, možná úplně v pořádku, ale pro lidi s jejich krátkými životy je to poněkud nepraktické.“

„Hmm. Den jim nevoní, takže berou radši měsíc. To jsem neměla tucha, že jsou na tom Měsíci až tak závislý. Když se nad tim ale tak zamyslim, tak jsem si nikdy nevšimla, že by ty strašáci používali tenhle kalendář.“

„Zkoušeli ho zavést, ale nakonec ho skoro nikdo nepoužívá. Ale slyšel jsem, že třeba horská strašidla se podle něj prý řídí dodnes… Mimochodem i v rámci tohohle Přízračného lunárního kalendáře existuje měsíc, který plní stejnou funkci jako ten přestupný. Strašidla ho ovšem na rozdíl od lidí pojmenovala normálně třinácten. Nu, a říká se, že každý takový rok, v němž se tenhle třináctý měsíc objeví, rostou zlé nadpřirozené bytosti na síle. Kvůli tomu se údajně v některých oblastech začalo číslo třináct považovat za nešťastné.“

„Tak vo tom, že by byla třináctka nějaký nešťastný číslo, taky slyšim poprvé. To znám jenom cikády, co vylejzaj jednou za třináct let…“

„Ještě aby ne, o těch jsem ti přece vyprávěl já. Každopádně je pravda, že tady v okolí nikoho o třináctce jako o nešťastném čísle moc mluvit neuslyšíš.“

Tak tohle je zhruba všechno, co vím o Přízračném lunárním kalendáři. Kdyby se mě ptaly dál, mohl bych už tak nanejvýš hádat, takže jsem raději vstal, abych postavil na čaj. Kdybych udělal sakurový, mohl by jim připomenout deštěm zmařené kochání a jen by se zas rozhádaly, takže jsem raději připravil obyčejný.

A protože jsem dočista vyčerpal všechno, co o probíraném tématu vím, zavládlo pojednou ticho. To přerušila až Reimu s naivně tázavým tónem v hlase.

„Rinnosuke, co je vlastně to ‚urú‘ z toho ‚urúzuki‘, jak jsi zmiňoval u toho přestupného měsíce? Vím, že ‚zuki‘ znamená ‚měsíc‘, ale ‚urú‘ normálně člověk skoro vůbec neslyší.“

Nic nebrat jako samozřejmost a pochybovat i o absolutních drobnostech je důležitý základ. Růst člověka je totiž úzce spojen se sbíráním nových zkušeností a informací. Bohaté znalosti o minulosti jsou provázány s pochopením přítomnosti a následně i budoucnosti.

„Tak o ‚urú‘ bys chtěla vědět? No, když bych to měl říct nějak jednoduše, tak ‚urú‘ je znak, jenž přišel z kontinentu a znamená ‚něco nepravého‘ nebo ‚falešného‘. Druhý březen, který následuje po tom obyčejném, je vlastně měsíc nepravý, tudíž se mu kromě přestupného března může říkat i ‚urúsangacu‘, kde ‚sangacu‘ znamená právě ‚březen‘. A proto, že se nejedná o znak domácí, ho nikde v Přízračném lunárním kalendáři nenajdete. Nu, a to, proč na něj nenarazíš nikde jinde krom slovních spojení jako ‚urúzuki‘, je pravděpodobně způsobeno tím, že byl přejat čistě pro potřeby lunárního kalendáře. Prapůvodně totiž znak pro ‚urú‘ v Japonsku vůbec neexistoval.“

„Jo, takhle.“

„Každopádně tenhle znak se na kontinentu vůbec nečte jako ‚urú‘. Ohledně toho, z jakého důvodu se tak začal číst… To je vám také pěkně vypečené povídání. Když k nám kdysi přišel ten znak, který dnes už čteme jako ‚urú‘, neexistoval pro něj v japonštině žádný využitelný ekvivalent, a proto ho nikdo nebyl schopen přečíst. Postupně si pak lidé začali všímat, že se velice podobá znaku, jenž se čte jako ‚uruou‘ a znamená ‚zvlhnout‘. Nakonec ho tedy začali číst stejně. Nu, a tak se z přestupného března stal březen mokrý. To je něco, že? Nakonec se pak ještě ‚uruou‘ špatně vyslovovalo, a tak se čtení zkomolilo na ‚urú‘. ‚Urú‘ samo o sobě tedy vlastně vůbec nic neznamená, když to vezmeme kolem a kolem. A tím bych elegantně uzavřel povídání o tom, proč ho v normálním hovoru skoro nikdy neslyšíme.“

„Takže nejdřív ‚uruou‘ kvůli podobnosti ve znacích a nakonec ‚urú‘, protože se to špatně vyslovovalo… To je opravdu vypečené povídání. Tobě to, Rinnosuke, nevadí? Na jménech věcí přece lpíš víc než kdokoliv jiný, ne?“

„Slova si se svými jmény jdou vždy svojí vlastní cestou. Nemám ani to nejmenší právo jim do ní jakkoliv zasahovat. Navíc se mi to čtení ‚urú‘ celkem zalíbilo. Je přece mnohem hezčí mít roky a měsíce mokré, než jim nadávat do těch falešných, jak to původně zamýšleli, ne?“

„Tak mokré měsíce… To by si mohl dát už konečně pokoj ten mokrý déšť, abychom se dostaly k těm sakurám… Hele, vždyť už pršet přestalo!

 

Za oknem se v nestřeženém okamžiku vyjasnilo a zpoza zbývajících mračen přetékaly hřejivé sluneční paprsky. Dvě dívky, které si již prošly těžkým procesem smíření s tím, že žádné kochání nebude, tu teď přede mnou vesele poskakují a radují se. Není sice ještě jisté, zdali na sakurách ještě vůbec zbyly nějaké květy, ale těmhle dvěma nakonec stejně spíš záleží na tom jídle a pití, takže to je ve výsledku vlastně celkem jedno.

„Taky se s náma půjdeš podívat na večerní sakury, že jo, Rinnosuke? Bude to nejspíš poslední letošní kochání a navíc mokré sakury mají určitě taky něco do sebe.“

„Kolikrát vám mám říkat, že tyhlety venkovní radovánky nejsou nic pro mě?“

„Co se zas vymlouváš? Ty tvoje příšerně složitý plky jsme si snad vyslechly, ne? Tak bys nám moh projevit vděčnost tím, že se s náma půjdeš podivat na ty sakury!“

I bez tohoto nekompromisního dožadování hraničícího s vydíráním se mi dnes večer zachtělo k těmto radovánkám přidat. Pokud ještě zůstaly nějaké sakury, jejichž květy lítý boj proti jarní spršce nakonec přece jenom vyhrály, dozajista stojí za tu cestu.

Představil jsem si přenádherný svět, v němž pod svitem mokrého měsíce s lehkou elegancí poletují okvětní lístky mokré sakury pokryté třpytivými kapičkami vody, a pojednou jsem dostal chuť na trochu toho dobrého pití.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>