Jinanová dítka (2014)

Překlad krátké pohádky od japonského autora Mijazawy Kendžiho. Nějak jsem k němu došel, jako Góše k violoncellu. Dvě z jeho dalších povídek (Havranům zaslíbená Medvědice, Čelista Góše) by měly na jaře vyjít v časopise Nový Orient. Takže tady je taková malá ochutnávka z jeho stylu (samozřejmě do značné míry převyprávěného mnou, protože mám tu moc a basta!).


Nebeská klenba byla studená jako právě zchlazená ocel a po celé její délce bylo rozeseto nespočet malých hvězdiček. Východní oblohu už ale pomalu začal ozařovat prapodivný svit, jehož paprsky ladně tančily ve vzduchu jako okvětní lístky zvonku.
V záři tohoto nadcházejícího úsvitu si vítr škádlivě pohrával s drobnými sněhovými vločkami. Vysoko nad zemí, kam se neodváží ani denní ptactvo, je chytal a poté je s tichým šelestem unášel směrem k jihu.
Pro jinanový strom, jehož mohutná koruna se tyčila nad nevysokým kopcem, to znamenalo další poklidný rozbřesk rušený snad jenom tím neposedným větrem.

Všechna jinanová dítka se probudila naráz. A hned na to sebou samým úlekem dočista trhla. Dneska se vlastně mají vydat do světa! Tak nějak to všichni tušili už dávno, ale potvrdily jim to až ty dvě vrány, co včera večer letěly kolem.
„Jestlipak se mi bude točit hlava, až budu padat,“ strachoval se jeden chlapeček.
„Když pořádně zavřeš oči, nemáš se čeho bát,“ odpověděl mu druhý.
„Sakryš, zapomněl jsem si nabrat vodu do čutory! Hlava jedna děravá!“
„Hele, já krom vody dostal i peprmintku. Chceš trochu? Říkala mamka, že si mám loknout vždycky, když mi na cestách bude smutno.“
„Jak to, že já od maminky nic nedostal?“
„Však ti dám od sebe. Hlavně si o mamce nemysli nic špatnýho.“

Přesně tak, tento jinanový strom byl maminkou mnoha a mnoha zlatavých dítek. Letos se jich urodilo na tisíc. A právě dnes nadešel den, kdy se všechna společně měla vydat do světa. Jak se tahle velká událost blížila, byla maminka pořád smutnější a smutnější, až konečně včera ze všeho toho smutku přišla o svůj poslední zlatý vlas. Už se na kopci neskvěla její koruna jako obrovský pozlacený vějíř, zůstaly jen holé větve.

„Kdepak asi skončím,“ zamumlala si pro sebe jedna holčička a zahleděla se k nebesům.
„To já taky netuším. A vůbec, nejradši bych nechodila nikam,“ opáčila druhá.
„Je mi jedno, co se mnou bude. Chci zůstat u mámy a basta!“
„To prý přece nejde. Minimálně to každý den říká pan Vítr.“
„To je na nic…“
„Takže se teď vlastně už asi neuvidíme, co?“
„Vypadá to tak. Děkuju, žes mi toho tolik dal.“
„Nápodobně. A opravdu mi promiň tu moji sobeckost.“
„To bych měla říkat já. Promiň! Promiň mi to všechno!“

Okvětní lístky zvonku poletující po východní obloze začaly pomalu chřadnout a mizet. Pozvolna je střídal ráno ohlašující jasně bílý svit, pod jehož závoj se jedna po druhé skrývaly matně zářící hvězdy, až na nebi nezbyla skoro žádná.
Tou dobou si na samém vrcholku stromu povídali dva jinanoví chlapci.

„Koukej, už je světlo! Už se nemůžu dočkat, až se ze mě stane ta hvězda!“
„To já taky! Až odsud spadneme, tak nás určitě popadne severák a vynese nás oba na nebe.“
„Severák asi ne, to je takový starý bručoun. Já myslím, že nás odnese paní Vrána.“
„No jo, vlastně! Že mě to nenapadlo. Ta svede opravdové divy, jednu chvíli ji máš přímo před sebou, pak mrkneš a ona už dávno mizí někde v dáli. Když ji pěkně poprosíme, tak nás určitě vezme na oblohu oba dva najednou!“
„Za pokus nic nedáme. Snad přiletí brzo.“

Kousek pod nimi se bavili další dva.

„Jako úplně první zajdu navštívit hrad Meruňkového krále. A pak půjdu porazit draka, co unesl princeznu. Určitě někde nějaký takový musí být, ne?“
„Určitě bude. Ale není to trochu nebezpečné? Draci jsou opravdu velcí. Stačí, aby si jen trochu odfrknul, a už poletíš vzduchem.“
„Na to já mám strašně fajn věcičku, takže se nemám čeho bát. Chceš ji ukázat? Hele, dívej.“
„To je síť udělaná z maminčiných vlasů?!“
„Přesně tak, sama mi ji dala. Prý, abych se do ní schoval vždycky, když se budu bát. No, takže bych si tuhle síť dal do kapsy, přišel k drakovi a zavolal na něj: ‚Haló, pane Drak! O co, že mě nesníte?‘ Ten se pak samozřejmě naštve a hned mě spolkne. Jakmile potom dopadnu do žaludku, celý se zabalím do téhle sítě, a jaksepatří mu to tam zřídím. Z toho dostane drak tyfus, umře, já nakonec v pořádku vylezu ven, popadnu princeznu a dovedu ji zpátky panu králi. A ten mi ji pak dá za ženu.“
„Ty se máš. Můžu k tobě pak zajít na návštěvu?“
„No jasně, že můžeš. Dám ti klidně rovnou půl království. A mámě budu každý den posílat strašně moc dárků a dobrot!“

Hvězdy už dočista zmizely, východní obloha se začala podobat oslnivě běloskvoucí mořské hladině.
V tu ránu bylo na stromě obzvlášť živo. Nachýlil se čas loučení.

„Ty boty jsou mi malý. Dlabu na to, půjdu bos.“
„Nechceš si je zkusit prohodit? Mně jsou zase větší.“
„Určitě. Hele, ty mi jsou akorát. Dík moc!“
„No, to je nadělení. Nikde nemohu najít ten nový kabátek, co jsem dostala od maminky.“
„Tak to sebou pohni a hledej. Na které větvi jsi ho měla naposledy?“
„To už nevím…“
„Tak to je gól. Má teďka být opravdu zima, takže když ho nenajdeš, tak jsi celkem nahraná.“
„To je panečku chlebík, co? Vidíš ty sušené švestky, jak se z něj na tebe smějou? Rychle si ho schovej do batohu, sluníčko už nám vyšlo.“
„Děkuju! Už ho balím. A ještě jednou děkuju! Tak vyrazíme?“
„Co já si počnu? Opravdu ho nikde nemohu najít. Co teď se mnou bude?“
„Tak pojď se mnou. Budeme se střídat o ten můj kabát. A když umrzneme k smrti, tak alespoň spolu.“

Východní obloha byla zažehnuta bílými plameny, které se začaly pozvolna přelévat sem, tam a zase zpátky. Maminka stála na kopci nehnutě, bez jediného pohybu. Skoro, jako by už nebyla mezi živými…
Bez jakéhokoliv varování či náznaku se na ni pak vrhnul mohutný pás toho bílého ohně. V tu chvíli sebou všechna dítka najednou trhla a pojednou se zlatavě zaleskla.
A hned na to prudce zafoukal ledově studený severní vítr.
„Ahoj, maminko.“
„Měj se, mami.“
Všichni naráz se pustili větví a spustili se k zemi jako zlatý déšť.

„Takže i letos tu máme tuhle dojemnou tragikomedii,“ ušklíbl se Severák, zamával svým chladně skleněným pláštěm a byl ten tam.
Na scéně už zbylo pouze slunce, které vyšplhalo vysoko nad východní oblohu, odkud jako planoucí drahokam svou nejkonejšivější září utěšovalo truchlící matku a vyprovázelo její dítka.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>