Byl jednou… (2015)

Abychom byli také genderově korektní, že ano. Musíme přece zastoupit i tu mužskou populaci.


Byl jednou jeden chlapec, který nebyl. Určitě vám to nedá nezeptat se, jak je něco takového vůbec možné. A i kdyby to nakrásno nezajímalo vůbec nikoho, stejně se pustíme do vyprávění.

Jak už to tak bývá, narodil se jedné mamince a jednomu tatínkovi. Oba dva ho moc chtěli a těšili se na něj. Proto se chlapec dostal do příjemně hřejivého, přívětivého domova. A byl šťasten. A byl…

Čas však nelítostně plynul, to on dělá moc rád, a ani on se jeho moci neubránil. Rostl, rostl, byl, byl. Chodil do školky. Chodil do školy. stále ještě pořád byl. Poté ale z ničeho nic zmizel, jako by se po něm slehla zem. To by ještě nebylo nic zvláštního, každý se někdy v tuhle dobu ztratí. Pořád žije svůj život, chodí do školy, vrací se domů. Prostě se jen na chvilku zatoulá a pak se zase dřív nebo později vrátí. A tak čas běžel dál. A dál a dál a dál… A chlapec se nevracel ani dlouho, dlouho po tom, co všichni ostatní už dávno bojovali se svými životy, jak se sluší a patří, sami za sebe ve svých vlastních tělech. Pozoroval je všechny prázdným pohledem, očima jako ze skla. Povídal si s nimi, bavil se s nimi a byl s nimi. To všechno díky základnímu pudu jeho těla. Udržet se v chodu, dokud se chlapec nevrátí. A on se nevracel.

Stalo se tedy něco nevídaného, něco, co se stát nemělo. To tělo, co dál fungovalo jen ze setrvačnosti, si vytvořilo vlastní výplň. Umělou výplň. Falešnou výplň. Výplň hnusnou a nechutnou. Však díky ní pojednou znova poznalo, jaké je to žít, jaké je to být. A proto mlčelo a nechalo se dobrovolně ovládat loutkou utkanou ze svých nejniternějších a sobeckých tužeb, chaosu a tmy. A chlapec pořád bloudil…

Čas kvapil, pádil jak voda v peřeji a schránka, byť uměle naplněná, rostla s ním. Učila se novému a to pak přijímala za své. Všechno obepnula jako temný vír, překroutila to, zpotvořila a potom chabě imitovala. Až jednou musel přijít ten den. Temnota je totiž sice temnota, ale není to nicota, není nekonečná, nepojme nikdy všechno. Temnota obepne vše a nezůstane jí nic. A přesně to předznamenalo velký pád. Ta výplň falešná chtěla všechno, sama její podstata jí kázala hrabat víc a víc a víc a víc… až jednou se její břich napnul a prostě a jednoduše prasknul. Toho dne kukačka zemřela.

A ten den byl zároveň den návratu chlapce… který nebyl. Bloudí někde stále a pořád, je ztracen až do dnešních dní a jeho tělo ještě teď poslušně čeká prázdné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>