A co já nemám rád (2013)

Tak jsem tady našel něco dva roky starého. A nakonec možná ani ne úplně otřesného, i když se mi to tak evidentně v době vzniku jevilo.


Tak co mě štve. To je zároveň obtížná a zároveň také jednoduchá věc. Zde si bude ovšem třeba vybrat tu první cestu, protože při té druhé bychom se konce dobrali asi až za hodně dlouho. Takže výběr budeme muset provést, výběr. Štvou mě kočky, malá zvěř a další všemožné živočišné druhy. A teď bych už pokračoval o tom, co přesně mě na těchto věcech irituje, kdybych si to teď lživě nevycucal z prstu. Takže už opravdu k věci. Šroti, lidé, co berou vše zbytečně vážně, moralisté a další existence, které se nějakým způsobem staví nad ostatní. Ale co existence, verbež je to.

Každý dozajista něco takové v životě již potkal. Pokud ne, tak hodně štěstí i v dalším vyhýbání, pokud jste, nedej bohům, jeden z nich, upřímnou soustrast. Jsou ve školách, na úřadech, v obchodech, na ulicích, a kdyby mohli, byli by i pod vodou. Což by ve výsledku však nedopadlo vůbec špatně, obzvlášť pokud by to byla voda kanalizační, takže tam se oni nijak dvakrát nehrnou. A to prostě proto, že tam by nikomu nemohli lézt na nervy. Neměli by možnost obtěžovat nás svým osvíceneckým věděním. Tím pro sebe tak charakteristickým artiklem, o který se lidstvo prosilo asi stejně jako Afriky o AIDS.

A tak je tu máme. Společnost tomu tak chce, že se dokonce vyhřívají na jejích předních příčkách. Nelze se jim vyhnout. Sedíte v lavici, dřepí vedle vás, stojíte na zastávce, potloukají se opodál, pochutnáváte si na obědě, krmí se u stolu za vámi, trůníte na záchodové míse a modlíte se, aby se nepropadli stropem k vám. Protože záchody bývají dost malé, proto. Jednoduše řečeno jsou všude. Ovládají naše životy. Nemají nejmenší špetku něčeho, co by se jen z části blížilo slušnosti, empatii nebo dalším cizím slovům, co hodně lidí ani nezná. Sedí na svém trůně z obláčků, vysoko nade všemi a ze všech sil po nich hází všechno, co jim přijde pod ruku. Kameny, pantofle, domácí kočky a gumové medvídky… Všechno je na tomhle světě možné a nelze odporovat, že vše řečené lze uchopit a hodit. Na co jsem však zapomněl, je ta hlavní věc, která v drtivé většině případů přistává na našich hlavách. A tou věcí je kritika. A urážky. A nadávky. A nejapné poznámky. A ironie. A sebereflexe.

Tak, a proto je nemám rád. To se mi teď ulevilo.

Ale stejnak ti největší chytrolíni jsou elitáři. Verbež jedna zpropadená!

Příspěvek byl publikován v rubrice Písemnosti se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>