Předtím a Potom (2015)

Poézie psaná ráno a poézie psaná večer. Nebo tak něco, však to znáte, i když pravděpodobně spíše nikoliv.


Předtím

Moře se rozlévá, planina rozkvétá a září milionem malých hvězd. Myriádou třpytivých kuliček, nepočitatelným počtem nebeských bludiček. Noc je matkou, ne snad krutou ani příkrou, macechou zlou či bídnou, noc jen všechno všecičko všeobjímá krásnou a teplem protknutou tmou. Noc je matkou s černočernou vějičkou a Měsíc, to je otec zahalen běloskvoucí aurou. Aurou tak oslnivou, dokonalou a hřejivou, tak skvělou a nádhernou.

Nadešla konečně matička Noc
unylý den se utápí
Měsíc teď bere do rukou moc
se sluncem zas svádí lítý boj

Bije se chrabře, o tom žádná
rozdává svit na všechny strany
do temnoty však pomaličku padá
hází sebou, ale má to marný

Kam až oko dohlédne, rozkládá se sametový oceán, nicota se bojí, hvězdy skvoucí se v těch přenádherných vodách proti ní jaksepatří brojí. Není to nenávist, není to strach, je to jen láska, je to jen cit. Ozařují tu uhlovou hladinu, chrání ji a svítí, žádná nicota, žádný zmar, ti se někde tiše svijí. Ale to mé oči nevidí, uši neslyší, jazyk necítí, nechutná, já jdu pod tou noční oblohou a snad samou radostí se tetelím. Matka Noc, otec Měsíc a dítka Hvězdy se všichni při této příležitosti sešli, aby provedli posvátný křest. Ne snad křest vodou, ani ohněm, nýbrž křest temnotou. Tu já obejmu a ona obejme mne, vydechnu a ona vydechne též, voda mě odnese a ona mě přivine zpět. Při tom všem pak na zámek zabouchnu víčka a vidím dočista jiný svět. Říši plnou barev, chutí, vůní a zpěvu, království veselí, knížectví slastí, vévodství bez zábran, stát radosti a štěstí.
Otevřu oči a je stále Noc, tma všude kol, však ani barvy, ani chutě, ani libé tóny nezmizely, přede mnou Hvězdy složily mi stezku
Měsíc mě vede, by mé kroky nezbloudily
já na ni vykročím beze stesku

neb na jejím konci stojíš ty

 

Potom

Den je zloděj, slunce je vrah, letmé dotyky přichází dál a dál a dál. Světlem odhaleny, matným svitem nezastaveny, proč jenom proč jsou tu zas a zas. Pokračují bez zábran, zdí a já nevím kam pak, kam dál, netuším kudy, není jasné jak. A přemýšlím a stojím, nechci stát, však můj mozek, má mysl nechce pracovat. Odmítá myslet, vzývá zmar, záhadný, děsivý a zvídavý žal. Panika, hrůza, strach, jsou tady, jsou u mě a chtěly by pozvat dál. Do hlavy, do nitra, do nicoty, černé díry výčitek. Protože já chci, chci zkoumat záhyb každý, sametový, hebký, tak živý a zvoucí. Neboť… PROČ NE? Proč ne? Co to má bejt?

Vina vyplňuje celý háj, vznáší se ve vzduchu, prožírá zem a ničí ten ráj. Zahradu křehkou, jako z porcelánu, těžko nevinnou, téměř nečistou. Hledě bez hlavy, nohy by nikdy neodešly pryč, tělo by ostalo zde obklopeno sladkou slastí, zahrnuto štěstím, pohřbeno pod scestím. Netřeba mysli, k čemu taky, všechno jenom hatí, snad bez ní by všem bylo líp. Avšak káže, ostře, nemilosrdně a přísně: „Ve stud se obleč, utop se v nekonečnu výčitek! Plakej si, breč či naříkej, už ti nepomůže žádný skřek.“

Mlč, zamkni ústa, usekni jazyk, umři uvnitř, opovaž se pípnout jen. Zakopej svoje tělo a zahoď klíč, zavolej červy, ať už jsi pryč. Ticho buď, ani necekneš, trap si sebe, ale lidi z toho vyškrtneš. Chcípni tiše bez povyku, odejdi po špičkách, tělo tady nech, vypadni do Očistce, už si dávno zdech. Maso bude tady, s hlasivkami, srdcem, mozkem, nohama a rukama, bude chodit, mluvit, jíst a žít, to bude je jeho tortura.

Den dnem jest, neb pálí, zabijí
slunce bodá, seká, čtvrtí
Noc je chladivá, krásná, světélkující
luna plesá, nabízí mi měsíční kvítí

A moje schránka pomalu, ale jistě umírá.

Příspěvek byl publikován v rubrice Písemnosti se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>