Pseudopoezie ze sešitu (2015)

Pár zvratků ze zápisníčku.


Hlubina

Vidím hlubinu obehnanou černým plotem
oděnou do šatů temných, hedvábných
koukám na ni zborcen chladným potem
nevěda proč, odcizen záměrům svým

Stojím tak nehnutě, jak jen tělo dovolí
sečkávám na místě a přitom kráčím
procházím svou mysl s těžkou nevolí
zřím tu sebe zahalena v perech havraních
pak zas sebe s úsměvem řka: „Život nebolí.“
Já nechci vidět další démony
Srdce, co nemám, mě vždy zabolí
Stojím nehnutě nad tím temným údolím
bloudím, utíkám, zmítám se a zápolím

Vidím hlubinu zahalenou černým krovem
oblečenou v chmurách mých a utrpeních
Hledím na ni zkamenělý strachem
hrůz, úzkosti přeplněný uzlíček malý

Zřím hlubinu a ona pozoruje mne…

 

Obloha

Noční obloha ozdobená šperky z hvězd
zahalená do kabátu z nicoty

Ano, do kabátu z nicoty a haleny z měsíčního svitu. Stačí jen hlavu pozvednout a tu krásu oči uzří na sebe sama. Zářivou, lesklou a především pak falešnou. Slunce svit dvakrát odražený tvoří pramalou iluzi, však každý jí věří bezmezně. Jako zdravý slepec, jako hluchý v hvozdu nočním, hlubokém. A věřím jí i já, nebo bych jí alespoň věřit chtěl. Bez ničeho, otázek, pochybností či pochybení? Jak člověk obyčejný, slepý, hluchý němý. Nejde to, není možno, nedá se svítit, řetězy jsou zpřetrhané a přitom pevné a světlo je daleko.

Procházím se pod tou noční oblohou, jdu, pobíhám, nechám unášet se nicotou. Jen tak, bez otázek, odpovědí, smyslu snad a hlavně potom příslibů. Proč, se ptám a stavím. Stavím, leže na louce poseté diamantovým svitem z hvězdného prachu. Stavím, ležím… a mé uši naslouchají. Neslyší však nic, neboť všechno halí nicota. Neslyší nic, ale v bubíncích se cosi ozývá. Hlasitě, skor burácivě, trochu klidněji a pak vůbec. Minulost, přítomnost… budoucnost. Cosi bylo, cosi je a cosi nezačíná.

Zvedám se a ležím stále, chci jít, avšak stojím. Zepředu nic neozývá se, nic vidět není a ani po hmatu tam není nic. Otočím hlavu, podívám se dozadu a tam vlastně také nic není. Nakonec se dívám nad sebe a tam…

Noční obloha temná, zahalená do kabátu z nicoty.

 

Tuctová

Den a noc se prolínají
stékají se a spojují
přináší smrt, kradou, smějí se a pálí
svit sluneční je vrah, únosce, pán zlý
a nebe, blankytné, čisté bez mráčku je vězení
žalář, kobka vybarvená světlem a zářivým zdobením
ukradla, uzurpovala a přizabila, snad i zavraždila
bledou, překrásnou princeznu
královnu nočního ráje
vládkyni korunovanou
s tváří uhrančivou, bledou
visela tam uprostřed moře, oceánu z tyrkysu
topila se, lkala, trpěla, jak její tělo drtila indigová suť
dusila se a naříkala a já stál jen a pouze civěl na tu
mrtvolu – šedou už a vlastně nepřístojnou potvoru
ležela bez hnutí, hnila a plesnivěla bez jediného odporu
již dávno není, co bývala, čím zářila od našeho posledního hovoru
byla tuhá a natažená jako prkno
jako elipsa, kruh, jako vlastně všechno
byla chcíplá jak mršina ve škarpě
jak pár mincí na dně vodním v kašně
byla šeredná a hnusná jako standarta zla
jako místnost tisíc let zatuchlá
jako zrůda
jako já

 

Nevkus

Svět pod vodou, svět nádherný, svět blankytem zbarvený, svět překrásný a báječný, bez chmur, problémů a trápení.

Sen.

Blankytem zahalená krajina
smíchem a štěstím navršená kotlina
jak sladká a zároveň kyselá malina
jen podívej, jak všechno se už zhasíná
přivoň, jak čerstvě udělaná skříň, všude samá hoblina

Všechno se postupně prolíná
se vším se vše miluje, na vlnách se kolíbá
proč se trápit, život přece je, začíná
kouká se, hledí, klížícíma se očima

Chtěl bych spát a chci bdít, snad jen trochu se to bije. Víčka se mi zavírají, nechtějí dřímat, v jedno snad či druhé se to slije? Kráčím těžce, oddechuji, přicházím, dupu těžce, nemám hůl, berli jsem už dávno ztratil, snažím se však pokračovat, plazím se a tančím, hle, kameni, ty hajzle jeden mrzký, ten mi to snad také celé zhatil. Klopýtám, plácám se a melu páté přes desáté, potácím se a říkám si, že život je snad již dávno passé. Sen pominul, zbyl pak jenom splín, prázdnota možná spíš, a nakonec snad bolehlav. Běžím teď, odvážen a nebojácný, kámen čeká po kameni, další, další a pak ještě další. A já, já kličkuju a brečím, já jsem srab. Bum bác.

Realita.

Nejsilnější přežije, užije a vede
dům bez oken ve vlhku jen tleje
ten silný, statný žere si a žere
a mně už nic nebrání umřít snad, že ne?

Že ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Písemnosti se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>