Pár kratších překladů (2015)

Když už jsem to do té školy přeložil a jsou to samostatné, uzavřené celky a autorská práva už také prošla pár stovek let zpátky, říkal jsem si, že si to rovnou mohu hodit na blogísek, abych také prokázal nějakou aktivitu.
Mám tady překlady několika málo vybraných haiku, povídání o bráně Rašó a útržku z Kageró nikki. Ve všech třech případech se jedná o překlad z originálu, tedy z klasické japonštiny.
Zanedlouho sem pravděpodobně přibude ještě překlad úryvku z Úzké stezky do vnitrozemí a buď Hankaie, nebo Isemonogatari.


Haiku
Macuo Bašó

Moře zšeřelé
zpěv divokých hus
Mizí denní svit

 

Já poutník jsem
a cestuji beze jména
První zimní sprška

 

Je mi na padnutí
čas v hostinci hlavu složit
Snítka vistárie

 

Moře se zmítá
a já ležím kdesi v Sadu
Mléčná dráha

 

Začala zima
a i opicím se zachtělo
teplejšího oblečení

 

Všude nakládané rybičky
a mně dásně mrznou
Rybí trh

 

Tahle cesta opuštěná
nikdo po ní nechodí
Končí podzim

 

Nemoc mne schvátila
a moje sny bloudí
prohání se po seschlých pláních

 

Josa Buson

Jaro už odchází
a mé srdce má v moci
těžká ta loutna

 

V řece Ekisui
zmítá se cibulka
Budí ve mně divný chlad

 

Smutku pln
vylezl bych na kopec
Růže planá, bělostná

 

Měsíc přímo nad hlavou
a já zchudlým městem
tiše procházím

 

Osaměle a teskně
se slunce dotklo kamínku
Snad zima začíná

 

Kobajaši Issa

Zde květy řepky rozkvétají
a tamhle v dáli tyčí se
hora Fudži

 

Rašómon

Kdysi dávno žil v zemi Seccu jeden muž, který se rozhodl, že se vydá do Kjóta a po cestě bude krást a loupit. Vyrazil však ještě za světla, a proto se zastavil u brány Rašó, aby se skryl v jejím stínu před davy lidí, co proti němu proudily po hlavní suzacké silnici. Jak tam ovšem stál a čekal, až všichni přejdou, zaslechl další početnou skupinku, která se k němu blížila pro změnu z druhé strany od Jamašira. Obratně tedy vklouzl dovnitř brány a jal se tiše šplhat vzhůru s tím, že tam ho rozhodně nikdo neuvidí. K jeho velkému údivu se však nahoře neocitl v uklidňujícím objetí tmy, ale naskytla se mu místo toho podívaná na matné stíny tančící po dřevěných zdech.
Loupežník se podivil, obezřetně přikročil k malému průhledu, z něhož se to prapodivné světlo linulo, a pak a místě ztuhl.
Leželo tam totiž tělo mladé dívky. Z jedné strany jí u hlavy stála lampa s tiše plápolajícím plamínkem a z druhé seděla věkem sešlá stařena s vlasem bělejším než čerstvě padlý sníh, která mrtvé surově škubala jeden pramen dlouhých vlasů za druhým.
Muže zamrazilo až do morku kostí při pomyšlení, že přízračná osoba možná nepochází ze světa lidí. Co když je to obživlá nebožtice, blesklo mu hlavou a projela jím další vlna strachu. Pevně odhodlaný se o tom přesvědčit však po chvilce potichu a opatrně otevřel dveře do místnosti, v níž se hrůzný výjev odehrával, tasil meč a zvolaje: „Co jsi zač?!“, vběhl dovnitř.
Stařena na něj pohlédla s hrůzou v očích, rozhodila rukama, které pak ovšem hned přitiskla pevně k tělu a začala nervózně žmoulat v nich svírané lokny.
„Co zrovna tady dělá taková stařena? Mluv!“ pobídl ji špičkou svého ostří.
„Zde má paní ráčila zesnout a nakonec to dopadlo tak, že se o ni po smrti neměl kdo řádně postarat. Proto jsem se toho jha sama jala a odnesla ji odpočívat sem. Avšak jak jsem se tak dívala na její nadměrně krásný a dlouhý vlas, napadlo mě, že by se dal velice dobře prodat na výrobu paruky, a tak ho tady trhám,“ vysvětlovala zoufale. „Prosím, ušetřete mne!“
Na to loupežník vysvlékl z honosného kimona mrtvou paní, pak i bezmocné stařeně oděv uzmul, z rukou jí vyrval dlouhé prameny vlasů, spěšně seběhl z brány dolů a byl ten tam.

A nahoře v té bráně ještě dalších nebožtíků mnoho a mnoho dlí. Proč, ptáte se? Když kdokoliv sešel z tohoto světa, však blízcí jeho neměli dostatku prostředků pro jeho pohřeb řádný, tam ho odnesli, aby došel klidu.
To jest druhé poslání brány Rašó.

 

Kageró nikki
Žena z ulice Mači

Na začátku měsíce září znovu nadešel čas, aby se manžel sbalil a odjel pryč. A jakmile byl ten tam, nedalo mi to a já do rukou popadla jeho krabičku na dopisy. Chvíli jsem ji ještě váhavě převalovala v dlaních, ale nakonec jsem přece jen podlehla své zvědavosti a pomalu ji otevřela. Uvnitř jsem našla psaní náležící jiné ženě.
Měla bych mu dát vědět, že vím o jejich dopisování, prolétlo mi hlavou v prvotním šoku, a tak jsem mu tam připsala krátkou zprávu.

Jsem na vážkách,
když mé oči zří
ten dopis pro jinou
Je tohle snad konec
mám připravit se na nejhorší

Zatímco jsem se trápila a trýznila, se září, nanejvýše lhostejno mých chmur, změnilo v říjen a ten, jsa neméně všímavý mého smutku, pokročil skoro až k listopadu. Tehdy se stalo, že mě nechal v mém domě samotnou po tři dlouhé noci.
„Pouze zkouším tvoji věrnost, nic víc, nic méně,“ odsekl chladně, když se konečně ukázal na mém prahu a já v tu chvíli věděla, že se jedná o prachsprostou výmluvu.
Ještě toho dne večer pak vstal a, upravuje se, stejně nepřesvědčivě pravil: „Čekají na mě ještě nějaké neodkladné záležitosti v císařském paláci.“ Potom jako by nic vyšel ze dveří a já odmítajíc již snášet tu pomalu mě užírající nejistotu jsem ho nechala potají sledovat.
„Zašel do jakéhosi domu pochybného vzezření v ulici Mači,“ podal služebný po svém návratu krátké hlášení.
Tak přece jenom to je pravda, zaplavil celé mé tělo od hlavy až po konečky prstů přetěžký splín. Nebyla jsem schopna vyslovit ani jediného slova.

Uběhly další dvě či tři noci, přesně už sama nevím, a k mým uším dolehlo ode dveří několik ran. Začalo právě pomalu vycházet slunce a mně bylo jasné, kdo to je a odkud přišel. „Tak už je tu zas,“ utrousila jsem potichu a pouze zpovzdálí upřeně hleděla na ten kus dřeva, jenž nás od sebe dělil.
Ozvalo se ještě jedno zaklepání, nadešla další chvíle ticha a pak jsem slyšela tlumené kroky, které ho dozajista vedly zpět do náručí té ženy z ulice Mači…

Nadcházejícího rána jsem se pevně rozhodla, že takhle to dál nejde a sepsala krátké psaní:

Tiše úpím
každou noc sama, samotinká
až do rána bílého
Jestlipak také znáš tenhle bol
to utrpení osamoceného

Jako vždy jsem potom chvilku počkala, než zaschne inkoust, pak k dopisu přiložila snítku bledé chryzantémy a nechala ho doručit svému manželovi.

V odpověď mi přišlo následující:

Stál jsem u tvých dveří až do samotného rána a toužebně vyčkával, až mi otevřeš, avšak pak se náhle objevil spěšný posel s tím, že se mám neprodleně vrátit do paláce. Rád bych ti ovšem sdělil, že naprosto chápu, jak se cítíš a z celého srdce mne to mrzí.

To jsou mi věci
není ani zima, ani noc
já před dveřmi stojím
předlouho na ně jenom hledím
a osamělostí mrznu až na kost

Musí se mu nechat, že chladnou hlavu si zachovat opravdu umí. Prozatím bude asi i přes všechno moje stupňující se rozhořčení nejlepší zatnout zuby a dělat jako by nic. A to i ve chvíle, kdy bude zas a znovu vycházet z mých dveří se slovy: „Opět si mne žádají v paláci.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Písemnosti, Próza se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>