Další nepoezie (2015)

Zápisníček snese kdeco, dokonce i tyhle dohromady neznící obludnosti.


Absolutně bezcenná

Venku svítí a paprsky se perou
mně víčka se klíží a krvavé slzy ven se derou
karmínově rudé, určitě od nemoci, určitě chorobou!
Přemítám tak tiše jako myš čekající na
smrt v pastičce, kovem lapená ba
co víc ovinutá, jako by objímaná tetičkou
Smrtí, jejími prsty, kostmi a kosou nabroušenou
Sedím tu a mlčky přemýšlím,
co je to za postižení, co je to za břímě
všechno je těžké, vše ve mně hnije
všecičko zapáchá, déšť že to smyje?
Blbost nad blbost, mrtvolka už sebou šije
myška vzbudila se a v díře se skryje
v otvoru z masa, jak z krku se prodrala zmije
tak mrtvá myš, had, slzy, to všechno se pije
polykám to najednou a všechno ve mně vyje
chce se mi spát, tak moc bych zahmouřil
oka svá na věků věky, napořád, až do konce
naděje, krása, víra mě však matouce
drží a nepouští
ale já chci spát, jsem tak ospalý
víčka padají
a já upadám
v zapomnění

 

Nic

Prázdno, tiché, světlé, nekonečné se rozléhá, zabírá vše až kam doslechnu, dohlédnu, kam až cítím. Nicotná prázdnota je tak, natolik prosvícená, sluncem překypující, spaluje na co jen přijde, louky, nebe, zrcadla, mě. Stojícího před křišťálovým sklem, vodní hladinou průzračnou a tak průhlednou, takřka průsvitnou, mě stojícího v zrcadle nebo snad za ním? Prázdno ve skle, prázdno ve vodě, prázdno ve mně, nicota v mých očích, pluje a vznáší se kolem a číhá, bdí, čeká jako šelma, bestie hladová přikrčená. Já o ní vím, znám ji jako nejlepšího přítele, kterého nemám.

Nicota nicotná, jedno velké nic
civím, civím a civím ještě víc
na sebe, na svůj odraz, jsem to vůbec já?
světlo spalující spaluje mi zornice, tma
kdo sakra přišel s tím, že temnota je zlá?
civím dál a nic se nemění
Nicota nicotná a ještě větší nic

Neznám se, nepoznávám tvář, nic nevidím v tom skle, zračí se jen zář, nevidím nic, nic, jsem slepý.

 

Shnilá, mrtvá, nicotná

Nepatří nikam, skládačky kousek
záhadný, deformovaný, prázdný
stojí v nicotě, veprostřed bílých masek
nemístný, laxní a lhostejný
bloudí pouští, roní spoustu karmínových kapek
bezmocný, slabý, snad mrtvý
svijí se na místě, neví nic, neví kam dál
bloudí světlem, nemohoucí jednooký král
neví kudy kam, kus skládačky předpotopní
rohy zabroušené, polámané
potlouká se spalující tou nicotou svojí
utopen v hlubině za zrcadlem
kudy teď, kudy ven, ale sakra
čert to vem

Rozhlíží se kolem
očím dal už sbohem
pobíhá horem dolem
nohám dal taky sbohem
trpí každým dalším schodem
i tmě a světlu dal své sbohem
zborcen ledovým potem
naději dal již dávno sbohem
A co je to s tímhle depresivním sborem?

Nicota zavolala
no tak honem
Naděje lhala
no tak honem
Smrt slibovala
no tak honem
honem dej své sbohem

Kousíčku nejprázdnější, nicotný a vlastně
již dávno mrtvý
shnilý

Příspěvek byl publikován v rubrice Písemnosti se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>