Další kratší překlady (2015)

A máme tady zbytek překladů do předmětu klasická japonština, kterou jsem tedy nakonec zvládl splnit.


Úzká stezka do vnitrozemí

Sedm dní již uběhlo od počátku poslední třeti měsíce března a mně se těsně nad ránem, kdy na nebi ještě měsíc z posledních sil zápasil s matným denním svitem, před očima v dáli skvěl zamlžený vrchol hory Fudži. Pohlédl jsem poté směrem k Uenu s Janakou a pojednou se mi smutkem sevřelo srdce. Jestlipak tuhle krásu ještě někdy zřím…
Mí nejbližší a přátelé, kteří ke mně zavítali předchozí večer, nás doprovodili až na loď, jíž jsme dopluli až do Sendžú. Když jsme vkročili zpět na pevnou zem, vzedmulo se ve mně pomyšlení na těch tisíc, snad i více mil, co máme před sebou, a musel jsem na okamžik postát na místě. A stoje vprostřed tohoto přízračně prchavého světa, uronil jsem na rozloučenou několik slaných slz.

Jaro už je pryč
ptáci lkají
a ryby pláčou

Započal jsem svůj cestovní deník, ale stále ještě nebyl schopen vykročit na cestu samotnou. A když se mi to přece jenom podařilo a my konečně vykročili vstříc našemu putování, podél silnice stáli lidé, kteří nás očima vyprovázeli snad až do chvíle, kdy jsme oba dva zmizeli v dálce.

Pokud mne paměť neklame, je letos druhým rokem éry Genroku. Na naší dlouhé pouti jsme právě procházeli provinciemi Mucu a Dewou, kdy se kdesi uvnitř mé mysli rozžal nepatrný plamínek naděje.  I když mi na téhle cestě do vzdálených a mně neznámých krajin třeba dočista zbělají vlasy, chtěl bych na vlastní oči uzřít všechna ta místa, o nichž jsem doposud jen slýchal, a vrátit se zpět domů živ a zdráv. Zahloubán v těchto myšlenkách jsem si ani nevšiml, že jsme konečně dorazili do hostince nesoucí jméno Sóka.
Ze všeho nejdříve jsem dal odpočinout svým bolavým a cestou pohublým ramenům. Původně jsem chtěl z domova vyrazit jen tak bez ničeho, ale nakonec jsem na rozloučenou dostal jedno slabé kimono na ochranu před nočním chladem, jeden zdobnější svršek na běžné nošení, pláštěnku a všemožné psací potřeby. Jinými slovy věci, které jsou sice při takovém putování na obtíž, ale dary jsou jednou dary a jakožto takové se zahazují jenom velice těžko…

 

Isemonogatari

Byl jednou jeden muž, jenž cítiv se dočista neschopný došel k závěru, že nemá co pohledávat v hlavním městě. Vyrazil tedy směrem na východ v touze najít zemi, kde by i někdo jako on mohl v klidu spočinout. Na jeho pouti se k němu připojili i dva staří přátelé, avšak poněvadž žádný z nich nevěděl kudy kam, jen tak bloudili krajem, až dorazili k Osmimostí v zemi Mikawa. Svůj název toto místo získalo díky tomu, jak se zde řeka dělí a rozchází úplně jako pavoučí chodidla, a tudíž je nutno přejít hned přes osm mostů. Tam sesedli z koní a popošli ke stromům rostoucím vedle těch mokřin, aby si sedli do stínu a pojedli trochu sušené rýže. V bahně tam rostlo mnoho přenádherně kvetoucích kosatců. Při pohledu na ně poutníkovi v mysli vytanula slova jistého muže: „Zkus schválně vylíčit své pocity z cesty tak, aby první písmena tvých veršů dala dohromady ‚kosatec‘“
Jak si na ně vzpomněl, tak to zkusil:

Kimono měl jsem
oděv milovaný
starší, však tak krásný
a co udělal jsem?
Tiše se vykradl daleko předaleko
echo mých vzlyků dávno neslyšíš
Cesta, ach ta cesta ještě nekončí

            A ještě než dočetl, rýži jeho druhů začaly smáčet jejich slané slzy.

Pak šli dál a dál, až dorazili do Surugy. Jak se tak blížili k hoře Ucu, pomalu zjišťovali, že jimi vybraná cesta není pouze úzká a zšeřelá, ale také porostlá břečťanem a zarostlá javory. Do jejich srdcí se začaly vkrádat pochyby a obavy z toho, co se jim na takovém místě může všechno stát, když v tom se před nimi z ničeho nic zjevil potulný mnich a pravil: „Co, panstvo, ráčíte dělat na takovéhle pěšině?“
Poutník ho chvíli zkoumal a pár chvil nato v něm poznal známou tvář. Požádal ho tedy, zdali by jeho milé v hlavním městě nedoručil krátké psaní:

Jsem právě v Suruze u hory Ucu a nakonec mi nebylo souzeno se s tebou setkat ve snech, natož doopravdy.
Jak tak hledím na Fudži, tak vidím, že i když máme už konec května, tam se ještě stále na vrcholku drží běloskvoucí pokrývka. Této hoře pojem roční období opravdu nic neříká. Snad i v tuto chvíli ji pomaličku pokrývají ty zmrzlé krystalky a zdobí ji pořád novými a novými kropenatými vzory. A kdybych ti ji měl k něčemu přirovnat, tak si zkus představit převrácený kornout velký asi jako dvacet hor Hiei naskládaných na sobě.

Když ve své cestě pokročili ještě dál, narazili mezi Musaši a Šimocufusou na obrovskou řeku jménem Sumida. Shromáždili se na jejím břehu, kde si sedli a začali pojednou přemítat nad tou nesmírnou dálkou, kterou již ušli. Z jejich smutného zamyšlení je vytrhl až opodál stojící převozník: „Rychle si nastupte, nebo se nám ještě setmí!“
Nato se všichni přesunuli na palubu člunu a vypluli. Smutek a stesk po těch, jež zanechali v hlavním městě, je však pronásledovaly až tam. Z toho jejich přemítání je vytrhl až bílý pták s červenými pařáty a zobákem, velký asi jako pisík, co skotačivě poletoval nad vodní hladinou a lovil ryby. Protože všichni muži pocházeli z hlavního města, nikdo z nich ho neznal. Zeptali se na něj tedy převozníka. „To je ústřičník. Někdy mu také z nějakého důvodu říkají pták z hlavního města.“
Když to poutník uslyšel, po krátkém zamyšlení zarecitoval:

Jsi-li opravdu z hlavního města
ptám se tě, ústřičníku, ptám
má milá živa je a zdráva?

            Jakmile skončil, jeho druhové propukli v zalykavý pláč…

 

Pár básní z období 2. světové války

Jen tak z žertu mamku na záda vezmu,
je tak lehká, až je mi do breku
ani tři kroky se s ní pak nedovleku…

Tak si ležím v trávě,
v hlavě prázdno dočista
a na hlavu přistane mi hovno ptáka,
co nahoře na nebi si hraje

Javorové listí
na hoře téhle i tamté
prostě kam se podíváš,
jako ledové nebe
sněhem nesmrtelným pokryté

Ta vůně
na silnici zanechaná
auty se prohánějícími,
teď jsem tady na venkově
a mně se po ní stýská

Na řepku žlutavou sedl motýl.
Kdo mi to asi do snů mých přiletěl?

Kdo boj vyhrál
a kdo prohrál
to je jedno, to je jedno
jsem bez sebe štěstím
Zase přijde mír!

Za vlast
mnoho druhů našich padlo
stala se z nich těla, co lehla popelem,
kdybychom o nich mluvit mohli,
nebyli bychom tak plakali

Když už jednou vyrazím,
není cesty zpět,
moc dobře to vím,
vzdát bych to chtěl, však
japonská duše ve mně dřímá

Jenom jeden obrázek
louky plné kozinců
bych chtěla faxem poslat…

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>