Stará krev (2008)

Toto dílo znovu vzniklo na základě slohové práce. Jen s tím rozdílem, že odevzdaná verze byla drasticky zkrácená. Pokud by tomu tak nebylo, tak bych asi dostal rovnou za pět za vážné nedodržení rozsahu.

Pokud jsem o Vyšším poslání říkal, že je to jedno z mých nejdelších děl, tak tohle je bezkonkurenčně nejdelší. Pocity ze Staré krve mám rozporuplné. Na jedné straně jsem ji považoval za svůj tehdejší vrchol (a stále z něj mám pocit jako z povedeného díla), na straně druhé jsem však kvůli tomu sebevědomí byl kritikou sražen hlouběji než obvykle. Od té doby jsem ztratil většinu chuti do psaní a nastalo dlouhé odmlčení.

Já Vám však již přeji příjemné počtení.

Dodaná poznámka: Jedná se o dílo psané na motivy ságy o FitzChivalrym spisovatelky Robin Hobb.


Stará krev

 

Její věštba se vyplnila, a to přese všechna očekávání.

Jistě, to, co se v současnosti děje všude po celém království, bylo nasnadě po dlouhé věky a nekonečná staletí. Utiskování, hony, věšení, čtvrcení a pálení… K tomuhle jsme byli všichni odsouzeni. Žili jsme ve strachu, zalezlí ve svých příbytcích a doupatech. Skrývali se.

Mají pouze a jenom to, co chtěli…

***

Čerstvý lesní vzduch, noční obloha posetá hvězdami, nad nimiž bděl měsíc v úplňku. A ještě něco viselo ve vzduchu… Předzvěst dobrého lovu.

Temná silueta se zastavila na mýtině ve stínu rozložitého dubu. Pravidelně a zhluboka dýchala. Anebo to snad nebylo obyčejné dýchání?

Astrak zhluboka nasál okolní vzduch. Čistý a chladný. Mimoto však v sobě skrýval pach jelena pasoucího se za měsíčního svitu. Pach kořisti. Tu dnešní nesmí nechat uniknout. Ne kvůli hladu, ale čiré radosti z lovu.

Maldr to cítil stejně.

„Jsi připraven, bratře?“ zeptal se odhodlaně mladík. Vyzývavě při tom hleděl do lesní změti naproti sobě.

„Jako nikdy,“ dostalo se mu v odpověď.

Nato Astrak tryskem vyrazil podél lesa na druhou stranu mýtiny. Na úplném konci, kde hraničila s dubovým lesíkem, se pásla vytoužená kořist. Jelen zvedl hlavu od šťavnaté trávy a pohlédl přímo na stín, co se k němu nebezpečnou rychlostí blížil. Bleskově se otočil a dal se na útěk směrem do středu lesa.

Inu, alespoň to bude zábava.

„Aby ses nepřepočítal. Víš přeci, jak to dopadlo minule.“

Mladík se pousmál, právě když se vyhýbal nízko položené lipové větvi.

„Nebuď tak negativní, bratře.“

„Jak myslíš,“ přiznal mladíkův druh pobaveně. „Naběhni mu zprava. Já ho dohoním a naženu ti ho.“

Astrak k němu vyslal letmé přitakání. Trochu zrychlil a chystal se zahnout hned, co přejde smrková bariéra. Tu se vedle jeho nohou mihl stín, který tryskem zamířil kupředu. Mladík si ho nevšiml, právě se jen taktak vyhnul seschlé borovicové větvi a konečně se stočil vpravo.

„Ještě štěstí, že tady není les tak hustý,“ poznamenal Astrak jen tak mimochodem.

Jeho druh neodpověděl.

Mladík zrychlil, jak jen mohl, přeskakuje jeden vystouplý kořen za druhým, sem tam i nějaký ten pařez. Drobnější větvičky ho švihaly do obličeje a rukou. Nevnímal je. Nebyla žádná bolest, jen a pouze požitek z lovu.

Znenadání se z houštiny asi tři kroky před ním vynořil jelen, k smrti vyčerpaný. Astrak bleskurychle skočil kořisti po krku a zanořil do něj nůž, jenž měl připásaný u opasku.

„Ale bratře,“ začal mladíkův druh vyčítavě, „to je tak…“ Rozhostilo se váhavé ticho. Po zlomku vteřiny vystoupil z křoví ten stín, ten stín, co se nápadně podobal psovi. „…lidské,“ dořekl svou myšlenku Maldr a zavrtal se do Astraka svým smaragdovým pohledem.

Mladík se usmál, když zasouval dýku zpět na místo.

„Moje zuby nejsou uzpůsobeny stejně jako tvoje,“ podal na vysvětlenou.

„Ale stejně…“ Pak se zasekl, nechaje větu nedokončenou. Lačně si prohlížel skolenou kořist.

„Máš pravdu, bratře, my se tu hašteříme a přitom nám stydne večeře.“

„Moje slova,“ přitakal s nadšením vlk a nedočkavě přiskočil k břichu. „Játra ti nechám. Nedělají mi dobře na trávení.“

Astrak se pousmál. Znal svého druha a on znal jeho. Avšak pak už neotálel, přistoupil vedle Maldra a zanedlouho se jeho bílá halena zabarvila do ruda.

***

Les nabízel všechno, co jen každý potřebuje k přežití. A nejen to, i spojení s přírodou v nevídané harmonii. Lidé ze Staré krve zde žijí, co je lidské pokolení na světě.

Nenávist a strach vůči nim tu nebyl odjakživa. Tato averze začala vznikat přibližně před jedním tisíciletím, kdy se objevovaly první mýty o tom, že se lidé ze Staré krve přeměňují na zvířata, aby škodili lidem normálním. Tohle všechno však není ani v nejmenším pravda. Proměnu jako takovou Moudrost neumožňuje. Maximálně se mohou začít po určité době objevovat u člověka z takového spříznění jisté zvířecí rysy jeho partnera.

Ať se to stalo jakkoliv, Moudří jsou ostatním lidem nenáviděni, loveni, věšeni, čtvrceni a nakonec páleni.

***

„Dobrý lov, včera. Co říkáš, bratře?“ optal se Maldr a drkl Astrakovi svým vlhkým čumákem do svěšené ruky.

Ležel natažený na své posteli v chýši své rodiny.

Včerejší lov ho poněkud zmohl.

„To už je ráno?“dostal ze sebe nakonec a to ještě s notnými obtížemi.

„Co ráno? Slunce je už vysoko na obloze.“

Astrak pomalu a opatrně otevíral oči. Prudké paprsky slunce prosvítaly i skrze stěnu.

„Kde jsou všichni?“

Nějak mu nehrálo, že ho nikdo nevzbudil už dříve.

„Něco se stalo. Ten Mohutný se ještě nevrátil.“

Mohutný? Astrak potřeboval chvíli, aby si vybavil, koho má na mysli.

„Mellise myslíš?“

„Asi ano. Prostě toho se sokolem.“

Takže jeho odhad byl správný. Nikdy úplně nedokázal pochopit, proč si někdo s takovými proporcemi vybral za svoje spřízněné zvíře právě sokola. Kdekdo by ho tipoval na medvěda.

Astrak se pokusil posadit. Neúspěšně.

„Ty jsi nějak zpychl,“ pravil Maldr vyčítavě. „Ten luk na tebe nemá moc pozitivní dopad.“

S vypětím všech sil se konečně vzpřímil. Všechno ho bolelo ze včerejšího přetažení.

„Že to je kvůli té feně?“ dorážel vlk neodbytně dál.

Mladík se ho pokoušel ignorovat. O tomhle se s ním rozhodně bavit nehodlal. Pokusil se mu na pár chvil uzavřít, aby získal nějaký ten klid. Povedlo se.

Teď si snažil utřídit myšlenky. Co mohlo Mellise tak zdržet? Tahle otázka se mu neustále drala do popředí. Nikdy se neopožďuje a ukázňuje všechny, kteří to sami udělají. To prostě není jeho styl.

Mezitím se dostal s mírnými obtížemi na nohy a bolestivě protáhl zdřevěnělé svalstvo.

Spustil i svoje bariéry.

„Co myslíš, že se tomu Mohutnému stalo?“

Astrak se zarazil a nasadil zamyšlený výraz. Pak mu ztuhly rysy obličeje a skoro vyděšeně pohlédl na svého druha: „Snad nemyslíš, že ho…“

„…chytili?“ doplnil Maldr jeho nedokončenou myšlenku. „Myslím, že je to více, než možné.“

To snad ne?! Nikoho nepopravili už po několik desetiletí. Nikdo nás nelovil, nevěděli, kde nás hledat. A teď?

„Jakou myslíš, že to má příčinu?“ zeptal se Astrak nakonec.

Maldr se zvedl ze země a dlouze se protáhl.

„Možná se dostal k moci někdo, kdo nás prostě nemá rád. A to hodně.“

Jednoduše, avšak výstižně řečeno. Mělo to ještě jiný nádech krom té výstižnosti. Neuvěřitelně silně to však zapáchalo problémy a dalšími hony. Astrak to sice nezažil, ale znal je z vyprávění rodičů. Nechutné a ohavné lovy, kde lišku nahrazují lidé ze Staré krve. Při té myšlence si skoro odplivl na zem.

„Pojďme se podívat po ostatních.“

„Jak myslíš, bratře.“

***

Mladík a vlk se pomalu blížili k provizornímu náměstíčku, kde to už překypovalo životem. Byli tam snad všichni ze zdejší usedlosti.

Už z dálky se o Astrakovu mysl nepravidelně a neuvěřitelně roztěkaně otírala ta zlověstná, avšak očekávaná zpráva. Mellisův sokol plaše seděl ve větvích nejvyšší borovice a shlížel na dav pod sebou.

„Mellis… Smrt… Mellis…“ tohle se pořád dokola opakovalo v mysli každého Moudrého v okolí.

Takže je to pravda. Dostali ho.

„Co budeme dělat?“ skoro vykřikla Rose. Mladá žena spřízněná s fretkou.

V davu se rozproudila horečná debata na tohle téma. Všichni se ale vždycky usnesli nad jedním.

„Musíme se lépe skrývat,“ řekl zvýšeným, avšak trochu vratkým hlasem nekorunovaný vládce usedlosti Rolf. Jeho druhem byla doga. Ano doga, nikdo nevěděl, kde k ní přišel. Cože?! Blesklo Astrakovi hlavou. Moc dobře však hlídal svoje zdi, aby to neslyšel někdo jiný. Tedy kromě Maldra.

„Vždyť je to stupidní!“ vystřelil ze sebe mladík rozlíceně.

„Klid, bratře. Mně se to také vůbec nelíbí, ale on je vůdce smečky.“

Mladík trochu zchladl. Jeho druh měl pravdu. Nemohl jen tak vyjít proti Rolfovi. Stejně by ho nikdo nebral vážně v jeho věku.

„Ale neměli bychom jen tak přihlížet.“ Nevyřkl to Astrak. Byla to Elisa, jež nějakým způsobem proklouzla do středu k Rolfovi.

Ten na ní hodil posměšný pohled.

„Co tím máš na mysli, dítě?“

„Moje matka uzřela…“

Astrak se svým druhem se snažili protlačit blíže ke středu. Zvědavost jim nedala.

„Její věštba mluvila o osobě, která sjednotí Starou krev. Sjednotí a rozdrtí všechny, kdo by nás chtěli stále lovit a čtvrtit. Avšak sjednotitel musí být pokřtěn smrtí, jak to říkala maminka. Jemu musí někdo drahý zemřít a sám musí někoho zabít…“
„Co je tohle za pohádky?“ usmál se Rolf.

„Nejsou to pohádky, tím tě ujišťuji.“

Elisa na něj hleděla s odporem. Neměla ho ráda, stejně jako většina mladších zde.

„Co si o něm myslíš ty, bratře?“ otázal se Astrak nespouštěje oči dvojice uprostřed.

Vlk si Rolfa chvíli přeměřoval a pak lhostejně řekl: „Je to zbabělec.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ pousmál se Astrak.

Hádka mezi těmi dvěma mezitím pokračovala. Elisin hlas se poněkud zvýšil. Rolfův zůstal tak, jak byl. Ať se to mladým líbilo nebo ne, působil na okolí jako moudrý muž.

„Tak se tedy zeptáme ostatních, co na to říkají,“ pronesl Rolf a pohlédl do davu. „Kdo si tady myslí, že bychom se měli řídit podle nějaké věštby?“

Nikdo nic. Všichni jen zaraženě civěli jako hloupé stádo ovcí.

„Bratře, pojďme pryč,“ pravil Maldr s povzdechem.

„Jak myslíš.“

Astrak vydechl a jen dál pozoroval hádku těch dvou uprostřed.

Ale stejně je to divné, proč Mellis? Navíc s jeho sokolem. Dál už na to nemyslel, rozepře začala nudit jeho i vlka.

Obrátili se a pomalu se dali zpět k domovu.

Když se Astrak převaloval v posteli a pokoušel se usnout, neustále se mu hlavou honila dnešní scéna. Především pak Elisina věštba. Copak mohl existovat někdo, kdo by sjednotil všechny Moudré? I když se jednalo jen o zdejší království. Báli se stejně jako Rolf. Tento úkol se prostě zdál přímo nesplnitelný.

„Už nad tím nepřemýšlej, bratře. Musíš si odpočinout.“

„Máš pravdu. Dobrou noc tedy.“
„Dobrou.“

***

V historii se vyskytlo jen pár Moudrých, kteří by měli, paradoxně, averzi vůči svým soukmenovcům. Nikdy se nikam nezapsalo, co je k tomu vedlo. Proč se ke svým chovali stejně jako obyčejní nenadaní lidé? Museli to každopádně být velice dobré důvody. Sdílet stejné pouto a dívat se, jak věší, čtvrtí a pálí někoho stejného, není zrovna pro slabé povahy.

***

Následující den se Astrak s Maldrem procházeli na svém oblíbeném místě. Nedaleko místa, kde skolili vlastně už předvčerejší kořist. U tůně provoněné jedlemi, borovicemi a smrky. Na okrajích potůčku, který tiše vytékal z tůňky směrem k vesnici, rostl měkký mech.

„Nádhera,“ rozplýval se mladík. „Nemyslíš?“

„Ale jistěže. Hlavně támhle ten mech musí být extra nádherný,“ poznamenal jízlivě. Kdyby mohl, tak v obličeji vytvoří úšklebek.

„A to myslíš jak?“ zeptal se Astrak s nadzvednutým obočím. Dobře věděl, kam tím míří, ale bavilo ho hrát s ním tyhle hry.

„No, co jsem tedy slyšel já,“ začal a pomalu přecházel k tůňce, „tak jsi to dával dost najevo i ty sám. Nějak ti to nejde hlídat, bratře. A za druhé…,“ odmlčel se a zanořil mordu do příjemně chladivé vody.

Astrak tam celou dobu stál a měřil si ho s úsměvem na tváři. Někdy si to nepřipouštěl, ale tohle jho rytí by mu chybělo. Jeho bratr by mu chyběl.

Nightshadow se napřímil a olízl se.

„Ta fena to dávala také celkem hlasitě najevo.“

„Nezáviď.“

„Tím chceš říct, že si nedokážu najít vlastní družku?“

„To jsem neřekl.“

„Ale myslíš si to!“ zavrčel a skočil po mladíkovi.

Astrak nestačil uhnout, svalil se na záda pod vlkovými tlapami.

„Co mi k tomu řekneš teď, no?“ tázal se Maldr posměšně.

„Možná to, že mě podceňuješ, i když lovím s lukem,“ zasmál se mladík, odhodil svého bratra stranou a bleskově vyskočil na nohy.

„Odvolej to!“

„Nemám co.“

Vlk znova vyrazil. Tentokrát to mladík čekal. Chytil svého bratra v letu do náručí za hrudní koš, otočil se a poslal ho rovnou do tůně.

Astrak si pak sedl na bobek a čekal, než Maldr vyleze. Po chvilce se vlk vyškrábal na břeh a snažil se ze sebe otřepat vodu.

„Už ti někdo řekl, že takhle vypadáš jak zmoklá slepice?“ zasmál se mladík.

Jeho druh jen uraženě mlčel.

„Ale no tak,“ řekl mladík konejšivě, „ty dobře víš, že jsem to tak nemyslel. To, že nemáš družku, je asi v tom… No…,“ nedokázal přijít na vhodnou formulaci, aby se zase nezačali hašteřit. „Prostě proto, že tady v lese už žádní vlci nežijí.“

Čekal, co na to jeho bratr.

„Asi máš pravdu. Ani nevím, kam všichni odešli.“

Astrak se usmál, když hleděl na vlka, jak tam stojí a nepřítomně hledí do ztracena. Určitě někoho najde. Také jsem si myslel, že zůstanu sám a teď…

Maldr se vzpamatoval a přešel ke svému bratru. Lehli si vedle sebe. Slunce příjemně hřálo, takže vlkův kožich schnul rychle.

„Co si myslíš o Mellisově smrti?“ zeptal se po chvíli lenošivého ticha Astrak.

Nightshadow nadzvedl hlavu a podíval se na svého bratra.

„Nejspíš ho chytili ti nenadaní a popravili ho.“

„To jsem si také nejdřív myslel.“ Na chvilku se odmlčel. „Ale jak ho mohli chytit? Mellise, právě Mellise. Byl jeden z nejstarších, věděl, jak věci skrývat. A navíc jeho zvíře byl sokol. Myslíš, že by nezpozoroval, kdyby se k nim hrnul dav s vidlemi?“

„Když se nad tím takhle zamyslím… Tak mi to také moc nedává smysl. Co si myslíš ty?“

Astrak se zadíval na jediný mráček na azurově modré obloze.

„Musel to být někdo,“ zarazil se. „Někdo, koho dobře znal.“

***

Proč vlastně nenadaní zvolili tak drastický způsob popravy? Někdo by se mohl domnívat, že je to pouze a jenom z jejich velké nenávisti. Tak to však je jenom ze zlomku. Jsou známi případy z dávné historie, kdy se lidé začali poprvé Moudrých bát, že po popravě obyčejným oběšením byli odsouzení poté znova viděni, jak plní života pobíhají po lese. Toho se obyčejní lidé zalekli. Snad nejsou nesmrtelní!?

Hlubším zamyšlením však přišli na něco docela jiného. Podle jejich úvah se duše popraveného těsně před smrtí přenesla do těla jeho spřízněného zvířete. Po tom, co mrtvé tělo zahrabali do chladné hlíny za městem, ostatní Moudří svého hnusného bratra vykopali a duše se ze zvířete přenesla zpět.

Tato zkušenost je zároveň vyděsila a znechutila. Proto se usnesli na tom, že popravy Moudrých se budou vykonávat nejdříve oběšením, poté rozčtvrcením, spálením, jako by rozsekání nestačilo, a nakonec vhozením popela do řeky.

Tento zvyk přetrval až do dob přítomných

***

Stále leželi u doslova kouzelné tůně. Možná usnuli, možná se jen hluboce zamysleli. Každopádně tam polehávali a slunko již zaplouvalo za obzor.

„Bratře?“ zkusil Astrak.

„Ano?“

„Dokázal bys najít Mellisova sokola? Jakýmkoliv způsobem.“

Nightshadow jen zhluboka dýchal.

„Nevím, bratře, jestli po mně nechceš trochu moc. Je to pták, létá vysoko ve vzduchu, můj čich toho moc nezmůže.“

Mladík si povzdechl. Musí zjistit, kde Mellis zemřel, nebo přesněji, kde ho chytili.

Moment.

„Ten Mohutný byl přítel Elisiny matky, že?“

„Myslím, že ano. Co tím chceš říci?“ otázal se vlk zmateně.

Astrak se pousmál. To by mohlo vyjít.

„Jen to, že Marthino spřízněné zvíře je holubice.“

„Ta by to vskutku mohla vědět. Myslím holubici.“

Mladík se pomalu zvedl a protáhl bolavé svalstvo. Maldr udělal to samé.

„Ještě teď za ní můžeme zajít. Nemyslíš?“

„Nejsem proti, ale raději bychom se nejdřív měli najíst. Přeci jenom holubi nejsou tak špatní.“

***

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že příslušníci Staré krve dokáží libovolně měnit svou podobu ze zvířecí na lidskou a zpět. To je také jedním z důvodů, proč se jich bojí a popravují je.

Popravdě řečeno to není pravda, vzato doslova.

Je známo pár smutných a zároveň děsivých případů takzvané proměny. Vezměme případ mladšího data.

Jistá Moudrá žena si vytvořila pouto s laní. Žili v komunitě Staré krve celkem dlouho a spokojeně, bok po boku. Jednoho dne v zimě se však žena procházela po zamrzlém jezeře a vstoupila na tenký led. Propadla se do ledové vody a měla umřít. Ano měla a také zemřela, tedy její tělo zemřelo. Těsně před smrtí svou duši přenesla do těla své družky. To se nemělo nikdy stát. Měla přijmout svůj osud jako každý jiný.

Ona sice žila, ale svou přítomností ubíjela laň a získávala nad ní nadvládu. Takže ztratila všechny zvířecí instinkty a návyky.

Tím byly zmařeny dva životy.

Pokud jsou obyčejní lidé znechuceni z Moudrých, tak Stará krev má stejný názor na ty, kteří provedou něco takového.

***

„Cože?!“

Elisa měla slzy na krajíčku, když mu opakovala tu strašnou zprávu: „Ano… Moje matka se ještě nevrátila… A Maleysn také ne.“

Astrak s Maldrem po boku tam jen zaraženě stáli. Jak se toho za jeden den může tolik stát?!

„To nevypadá příliš dobře, bratře.“

Mladík pohlédl na vlka s ustaraným výrazem ve tváři. To samo o sobě bylo přitakání.

„Můžeme ti s Maldrem pomoct hledat. Viď, bratře?“

„Když to říkáš, tak to asi tak bude.“

Vycenil zuby, jako by se smál.

„Opravdu?“ optala se nevěřícně a popotáhla.

„Ano,“ přikývl Astrak a pokusil se na tváři naznačit úsměv, „pověděla ti, kam šla?“

Elisa se už trochu uklidnila a snažila se vzpomenout. Alespoň její výraz tomu naznačoval.

„Říkala, že jde k tůni pro vodu.“

„No,“ povzdechl si mladík, „tak se tedy půjdeme kouknout k tůni.“

***

Moudrost není jen tak něco, co má každý od malička pro zábavu. Jedná se o jedinečné poutu mezi dvěma živými bytostmi, člověka a zvířete. Proto se děti ze Staré krve snaží jejich rodiče držet dál od zvířat, než dostatečně dospějí a naučí se o své magii dost. Teprve až pak se mladí lidé vydávají do světa a hledají vhodného partnera. Dalo by se to vlastně přirovnat ke vztahu mezi mužem a ženou. Jak zvíře, tak člověk nadaný Moudrostí musí mít něco společného, čím více, tím lépe.

***

Cesta se táhla pomalu. Ani Astrak ani Elisa od doby, co vešli do lesa, nepromluvili. Vlk neslyšně klusal sem a tam v porostu kolem nich.

Nakonec to mladíkovi nedalo: „Co si ty sama myslíš o vizích své matky?“

Ta otázka ji očividně zaskočila. Zadumaně na něj pohlédla. Pak se zhluboka nadechla a po chvilce zas vydechla.

„Jistěže jim věřím. Jsem přeci její dcera.“

„To ovšem nemusí nic znamenat,“ poznamenal Astrak.

„Ale znamená,“ řekla trochu ostře.

„Hádat se s fenou nemá nikdy cenu,“ zapojil se do hovoru Maldr, ale jen aby ho slyšel mladík. „To bys snad už mohl vědět.“

„Vím, až moc dobře.“

No, zas tak dobře vlastně ne. Ale měl o tom představu.

Znovu se tedy rozlehlo ticho. Ozývaly se jen běžné zvuky lesa, šum stromů a sem tam nějaké to ptačí zacvrlikání. I když ta scenérie vypadala skoro idylicky, Astrak neměl ani trochu dobrý pocit. Nechtělo se mu věřit, že by Martha najednou zabloudila nebo něco takového.

„Také mám takový pocit, bratříčku,“ přitakal Maldr.

Mladík se ohlédl do křovin napravo, věděl, že právě tam vlk poklusává. Ztěžka povzdechl.

„Co se stalo?“ zeptala se Elisa s mírnou úzkostí v hlase.

Mladík na ni pohlédl, jako by žádná výměna názorů mezí jím a jeho bratrem ani neproběhla. „Co by se mělo stát?“

Dívka se odmlčela a pohlédla nad sebe s bezvýrazným obličejem. Po chvilce koukla na zpět na mladíka. „Povzdechl sis,“ vypravila ze sebe slabým hláskem.

„No ano, to snad není zakázané.“

„Ale lidé si povzdechnou vždycky, když je něco špatně.“

„Ne všichni. Já třeba ne,“ snažil se, aby to vyznělo nenuceně. „Kde je vůbec Gip?“

Tak se jmenovala její veverka.

Elise najednou ztuhla tvář, ve které se ještě před chvilkou zračilo zoufalství.

„Trucuje,“ odpověděla stručně.

„Trucuje?“

„No slyšel jsi správně. Vylezla si někam na strom, abych ji nenašla.“

„Kdo ví, co jí také provedla,“ ozval se zas Maldr.

„No tak, buď trochu taktní,“ pokáral ho mladík.

„Proč? Vždyť nás neslyší.“

„Možná neslyší, ale moc dobře cítí,“ ukončil Astrak debatu a zahleděl se před sebe přísným pohledem.

„Jak myslíš, bratříčku.“

Mladík pokývl a koutkem oka pozoroval Elisu. Nejspíš nemá moc šancí, že mu poví, proč se na ni Gip rozhněvala. Nevadí. Nebude zvědavý.

Pojednou ucítil znepokojivý pocit. Přišel od vlka kdesi vepředu.

„Co se děje?“ otázal se Astrak opatrně.

„Ty to necítíš?“

Mladík zhluboka nasál okolní vzduch. A znova. Vítr změnil směr a ovíval mu tvář. Ještě jednou zkusil zavětřit. Ztuhl.

„Krev,“ pronesl roztřeseně Astrak.

„A zdechlina,“ doplnil ho vlk.

Aniž by Elisu dopředu upozornil, rozběhl se tryskem kupředu. Pěšina za chvíli končila a napojovala se na mýtinu s tůní. Ani si nevšiml, jak dívka zareagovala. Najednou ho přes nos praštil ještě silnější zápach, jak se mísila krev a zdechlina. Zastavil se.

„Panebože,“ vypravil ze sebe stěží a zakryl se dlaní ústa a nos. Jakoby tím nějak zastavil neuvěřitelně silný příval puchu. Kdysi průzračná tůň se barvila do ruda. Na hladině se vznášela ptačí pera. Hned vedle stálo doutnající ohniště a na stromě visela oprátka.

„Nechutné!“ zavrčel Maldr stojící vedle Astraka.

„Ještě horší!“

V mladíkovi se vzedmula obrovská vlna hněvu. Proč toho nemohl být ušetřen? Tolik klidných let. Kdyby teď našel toho, kdo tohle provedl, vůbec by nepřemýšlel nad tím, co je a co není lidské.

„Astraku! Počkej! Co se…,“ Elisa se zasekla.

Mladík se ohlédl, strnula na kraji mýtiny. Neschopna dalších slov, dalších pohybů. Trhaně zavrtěla hlavou. Podlomila se jí kolena a se vzlyky se svalila do trávy. Astrak přišel k ní, klesl k zemi a objal ji kolem ramen.

Taková zvěrstva!

***

Pouto Moudrosti znamená pevný trvalý vztah, který nabízí oběma partnerům psychickou útěchu a povzbuzení. Je to silnější než mnohaleté soužití mezi sourozenci, ba i pevnější než svazek mezi milenci. Pomocí Moudrosti lze vnímat myšlenky a pocity toho druhého. To, co byste slovně museli popisovat dlouhé hodiny, tímto způsobem vyjádříte za pár vteřin. A to je důvod, proč se lidé nadaní touto magií váží ke svým partnerům, i když ví, že zemřou dříve než oni sami.

***

„Bratříčku, pojď si zalovit. Jen se koukni na tu nádhernou noc.“

Astrak ležel na posteli, ještě stále znechucen z dnešní scény. Pořád v něm přetrvával vztek, ten však ustoupil se sílící únavou.

„Jen pojď. Využij toho vzteku,“ vábil vlk neúnavně.

Možná měl pravdu. Ale mladík byl tak unavený.

„A co je únava…“

„Oproti požitku z lovu,“ doplnil svého bratra.

Ani nevěděl, kde se v něm vzala ta čilost.

„Cítíš něco?“ otázal se Astrak a rozhlédl se kolem sebe.

Chladný noční vítr ovíval jeho tělo. Už se konečně chtěl rozběhnout a uštvat jejich kořist.

Stáli uprostřed smrkového lesíka. Nevěděli kde. Nezajímalo je to. Žádné, co bude potom, jak najdou cestu zpět, existovalo jen teď a tady. Lov a kořist.

„Támhle! Jelen!“ skoro zvolal Nightshadow.

„Těch tu běhá. Nepřemnožili se?“

„Pokud ano,“ protáhl se vlk, „tak se postaráme o jejich úbytek.“

Na to vyrazil tryskem kupředu, Astrak hned za ním. Oprostil se ode všech starostí. V hlavě mu zůstal pouze běh a místo pro vlka. Nic jako plánování nebylo. Běžel rovně dál.

„Vpravo.“

Stočil se vpravo a proběhl pod nízkou smrkovou větví. Nerozhlížel se kolem sebe, upíral zrak jen před sebe. Sem tam ho nějaká větvička švihla do obličeje. Nevadilo mu to. Nebylo to podstatné.

„Vlevo.“

Znovu uposlechl navigace svého bratra a bezmyšlenkovitě pokračoval dál novým směrem. Přeskakoval kořeny a vyhýbal se kmenům. Bariéry z křovin, které vypadaly jako neprostupné, prorážel. Co na tom, že z jeho haleny zbyly cáry a trny mu rozdíraly kůži? Bolest neexistovala.

„Vlevo.“

Zrychlil, nevěděl proč. Prostě vypnul svaly a dal se do sprintu. Nevnímal, že mu dochází dech. Ani plíce, co si žádaly více vzduchu. Nohy se chtěli podlomit, avšak mysl o tom nechtěla ani slyšet. Běžel dál a sílící vítr z něj odfoukával kapky potu.

„Vpravo.“

Zatočil ostře vpravo. Celé jeho tělo pomalu odporovalo mysli. V stehnech mu začalo nepříjemně cukat. V boku pak nesnesitelně píchat. Skočil.

Hned po dopadu se jelena pokusil strhnout. Ten zakolísal. Astrak trhl znova a silněji. Zvíře se klopýtlo a začalo ztrácet rovnováhu. Nakonec po hlavě spadlo do spadaných větviček a listí.

Veškerá jeho lidskost byla odsunuta do pozadí. Nahradilo ji zvíře, vlk. Neslyšel nic, neviděl nic, nevnímal nic jiného, než ulovenou kořist před sebou. Vytáhl od opasku nůž a zabodl jej do břicha. Trhl jím prudce dolů. Z útrob se vyvalily vnitřnosti doprovázené párou. Utrhl kus masa a hltavě skousal a polkl. Pak další, další a další. Přihnal se vlk. Chvíli s jazykem venku z mordy pozoroval výjev před sebou. Pak přiskočil k jelenovi a začal okusovat krk.

Astrak hltal, co mu síly stačily. Oba se pojednou setkali u stejného místa. Maldr vycenil zuby a výhružně zavrčel. Mladík následoval jeho příkladu.

Vrhli se na sebe a bojovali o kus masa. Dva bratři, dva vlci.

Další vydařený lov.

***

Pouto Moudrosti mezi partnery by mělo být vyvážené. Všechny výhody plynoucí z něj by měli pociťovat oba. Dále nesmí jeden druhého do ničeho nutit, člověk nesmí nutit zvíře, aby žilo jako člověk, zvíře nesmí nutit člověka, aby žil jako zvíře.

V historii se našlo pár velice smutných případů, kdy za pomoci tohoto svazku bylo zvíře využíváno jeho lidským partnerem. Toto počínání je mezi Starou krví považováno za těžký zločin. Tresty se na provinilce nešetří.

***

Na obzoru se pomalu začalo objevovat slunce. Všechno spalo. Zvěř byla zalezlá ve svých doupatech. Nic nešramotilo ve větvích stromů, ba ani žádný živý tvor nelámal uschlé větvičky na zemi. I chladný vítr se uklidnil. Dokud na krajinu naplno nepadnou sluneční paprsky, bude poklidně spát.

Astrak zasténal a pokusil se pohnout.

Ležel kupodivu doma na své posteli, a jak dobře cítil, vlk se rozvaloval na podlaze vedle něj. Mladíka bolelo celé tělo.

S obtížemi se nějak dostal do sedu. Rozhlédl se kolem a zamžoural, když mu do obličeje dopadl slabý proužek světla.

Mladík se pomocí Moudrosti opatrně natáhl k Maldrovi.

„Už nespím, jestli chceš vědět tohle,“ poznamenal jízlivě.

Astrak se bolestivě protáhl.

„Jak jsme se proboha dostali domů?“

Vlk zvedl hlavu a podíval se na svého bratra.

„Ty vypadáš,“ pronesl pobaveně. „No, nějak jsme se sem prostě vrátili.“

Mladík nasadil zamyšlený výraz. Pak zkrabatil čelo.

„Nedokážu se skoro na nic rozpomenout.“

„Ono je to možná lepší,“ řekl jakoby s povzdechem.

Pak vstal a také se dlouze protáhl.

Astrak na něj zmateně hleděl. Snažně se pokoušel vynést na povrch nějakou vzpomínku. Vždycky však skončil u toho, jak stál ve tmě uprostřed smrkového lesíku.

Nehodlal z Maldra dolovat další podrobnosti, stejně by se je nedozvěděl, ani kdyby mu nasliboval kdoví co.

Měl chuť se znova natáhnout a poddat se slastné náruči snového světa. Tu mu však blesklo hlavou: „Co je dneska za den?“ vyhrkl ze sebe nahlas.

Vlk se na něj znuděně podíval. „No neděle přeci,“ pravil zasněně a nasadil zženštilý tón. „Honem rychle. Ta tvoje fenka už se nemůže dočkat.“

„Nezáviď,“ ušklíbl se Astrak.

Nightshadow zvedl čumák nahoru. „Já a závidět tobě?“ řekl povýšeně.

„Ano ano, to známe,“ zasmál se mladík.

„Tak jdeme. Mám hlad,“ změnil vlk náhle téma.

Mladík se tedy velice opatrně zvedl z lůžka a zamířil za bratrem, který se už vyhrnul ze dveří. Musel při tom usilovně zadržovat salvy smíchu.

Astrak kráčel po hlavní ulici vesnice nedaleko lesa. Není to nic zapovězeného pro Starou krev. Někteří sem přichází prodávat na trh léčivé byliny, další pak chovají včely a zpeněžují med. Pak v komunitě lidí nadaných moudrostí žijí i lidé, kteří jsou zde považování za hajné anebo poustevníky.

Mladíkova matka nevěděla, že se teď prochází po vesnici. Vymluvil se na mýtinu, kam chodí s Maldrem. Ani v nejmenším o tom nepochybovala. Jediné štěstí. Svého bratra musel nechat v lese. Jinak by riskoval to, co provedli zatím dvěma Moudrým v minulých dnech.

Důvod jeho návštěvy byl jasný, žádné složitosti. Zašel do užší postranní uličky. Zastavil se pod oknem jednoho z domů a obezřetně se rozhlédl napravo i nalevo. Kousl se do rtu a zahleděl se vzhůru. Nakonec sebral ze země kamínek a mrštil s ním proti oknu. Pak čekal. Nervózně překračoval a netrpělivě hleděl nahoru.

Záclona se pohnula…zatajil dech. Klapla západka…z vnitřností se mu stalo klubko hadů. Okenice se rozevřela…na čele se mu vytvořila kapka potu. A nakonec se vyklonila ona. Pohlédla dolů na nejistě se usmívajícího mladíka. Vždycky takhle vypadal, nedokázal se toho zbavit. Usmála se na něj a naznačila mu, aby počkal.

Astrak vydechl úlevou a blahem.

Lucy, božská Lucy.

Mladík těžce oddechoval. Ležel na boku v kupě slámy. Obnažený, jen sem tam některé části jeho těla zakrývala žlutá stébla. S úsměvem hleděl do obličeje Lucy. Ležela těsně naproti němu, také, jak ji příroda stvořila, a prsty mu jemně přejížděla po hrudníku. Oba se potutelně usmívali.

Mladík ani nevěděl, jak dlouho tohle trvá. Věděl jen, že je absolutně šťastný. Do chvíle, než potkal na lesní cestě Lucy, zdál se mu jeho život jaksi, šedý, jednotvárný. Ona mu dodala nový rozměr.

Takhle leželi a dívali se jeden na druhého čas, který se mohl zdát jako věčnost. Absolutně oproštění od starostí všedního života. Nic takového neexistovalo. Byl pouze a jenom ten druhý.

Astrak zavřel oči. Ne však únavou. Dostihla ho jedna skutečnost. Tajemství. Lucy doposavad neví, že patří ke Staré krvi. Nemá ani tušení, s kým se tu předlouhou dobu dělí o své tajnosti a zážitky. Bál se, ano, a jak. Zavrhla by ho a navíc by do večera lehl popelem.

„Co se děje?“ zeptala se náhle dívka a vytrhla Astraka z úvah.

Otevřel oči a dlouze se zadíval do těch jejích.

„Nic,“ odpověděl prostě.

„Něco určitě ano,“ dorážela stále.

„Opravdu ne.“

Natáhla svou ruku k jeho a sevřela mu dlaň. Mladíkovi zamravenčilo v žaludku.

„Znám tě. Povídej.“

Její hlas byl sladký a vlídný. Astrak si představil, jak by asi vypadal, kdyby jí prozradil pravdu.

„Řekl jsem, že se nic neděje,“ vypravil ze sebe a zhluboka se nadechl, „takže se nic neděje.“

Lucy se zadívala hlouběji do jeho očí. Něco v nich ho muselo prozrazovat. Snažil se ze všech sil vypadat naprosto normálně. Usmíval se, svíral její dlaň ve své. Hladil ji druhou rukou po tváři. Ale ona zahlédla něco v jeho očích.

„Nevěřím ti,“ řekla jen a zavřela oči.

„Říkám ti pravdu. Absolutně nic se neděje.“

Stále se usmíval. Lucy však nechávala oči zavřené.

„Tak jí to řekni, bratříčku,“ rozezněl se najednou vlkův hlas v Astrakově hlavě.

Zamrazilo v něm. Snažil se pokračovat ve svém počínání dál.

„Co tě to napadlo?!“

Cítil, jak sebou dívka nepatrně trhla. Otevřela oči a upřela na něj svůj odzbrojující pohled. Čekala.

Astrak naprázdno polkl.

„Jaký máš názor na lidi nadané Moudrostí?“

Ta otázka z něj vypadla jen tak. Jak prve přišla na mysl. Nevěděl, proč to udělal. Možná už toho všeho měl dost. Už dávno se přeci chtěl zeptat. Pak v něm však začaly hlodat pochybnosti. Všiml si, že tají dech, potí se…a čeká na rozsudek.

„Jsou to obyčejní lidé jako všichni ostatní,“ odpověděla klidně. „Proč se ptáš?“

Zeptala se s náznakem nejistoty v hlase.

„Řekni to,“ pobízel vlk.

„Patřím k nim.“

Řekl to prostě, jako by mluvil o počasí. Jen tak ta slova ze sebe vypustil, nedbaje následků. Maldrova jistota ho však jaksi zvláštně konejšila.

Zavřel oči, nechtěl vidět Lucyin znechucený pohled. Nic neříkala. Nejspíš se pomalu sbírala z toho šoku. Za chvilku se zvedne, oblékne se a…

Na bok mu dopadlo něco těžkého a na kůži hrubého. Nejspíš na něj shodila pytel, aby ho znehybnila.

„Já ti dám pytel,“ zavrčel mu do ucha Maldr a olízl tvář svého bratra.

„Co-co-cože?“ vykoktal ze sebe a to s vypětím všech sil.

Nechápal to. Otevřel oči. První, na co padl jeho pohled, byla Lucy…zápasící s vlkem. Nebo vlčicí?

„Říkal jsem ti, ať jí to řekneš,“ nasadil Maldr důležitý tón.

V Astrakově hlavě poletovalo mnoho myšlenek. Nekonečně moc úvah a závěrů. Nic z toho ale nedokázal pevně uchytit.

„Může mi to, prosím, někdo vysvětlit?“

Už oblečení seděli u stěny stodoly. Astrak a Lucy. Maldr a Crystal, Lucynina spřízněná vlčice, poskakovali ve slámě opodál.

„Takže,“ začal mladík, „jak dlouho to o mně víš?“

Dívka se zamyslela. Začala počítat na prstech.

„Přibližně týden,“ odpověděla nakonec.

„Týden?! Jak…“

„No, když jsme se tady sešli naposledy, tak Crystal náhodou potkala tvého vlka. Myslím, že si padli do oka hned. To je ostatně vidět i teď. Moje sestřička mi pak všechno řekla. O něm, o tobě, o všem.“

„Takže víš o naší komunitě v lese?“

Lucy přikývla. „Víš,“ začala a na chvilku se zasekla, „chtěla bych tam žít s tebou.“

„Budou tě hledat,“ namítl Astrak.

Dívka se pousmála: „Tak ať. Nechci se s Crystal skrývat. Chci žít tak, jak jsem se narodila.“

Mladík se zachmuřil: „Ale když utečeš, tak jen přijdou další hony.“

„Další?“ zeptala se Lucy nevěřícně a zmateně na něj pohlédla.

„No ano,“ potvrdil Astrak, „dva lidé ze Staré krve byli… Vždyť víš.“

„To není možné,“ zakroutila odmítavě hlavou. „To by to byla sláva na celou vesnici. Nikoho od nás nepopravili už hezkých pár let.“

Teď pro změnu nebyl v obraze mladík. „Jsi si jistá?“

„Naprosto.“

Astrak se zahleděl na dvojici vlků, která teď vyčerpaně ležela vedle sebe. Jestli to bylo tak, jak řekla Lucy, tak to bude muset rychle oznámit všem. Pokud to nebyli lidé z okolí lesa, znamená to…

„Mohu s tebou tedy odejít?“ optala se znovu.

„Víš co?“ pravil živě, sevřel ruku v dlaních a pohlédl zpříma do očí. „Dnes se vrátím domů sám a zítra si pro tebe přijdu. Buď připravena.“

Lucy zaplály v očích plamínky radosti. Mladík úsměv opětoval.

Místo odpovědi jen živě přikyvovala.

Odtrhl pohled od dívky a koukl na Maldra: „Bratře, půjdeme.“

Pak naposledy políbil dívku a pohotově se zvedl.

„Musíme ještě něco velmi důležitého probrat, bratříčku.“

***

Poslední věc, která zbývá doplnit k tématu zrádců vlastní Staré krve, je nevyhnutelnost trestu. Tyto zrádce si vyhledají buď Moudří anebo si je najde jejich vlastní svědomí a zešílí.

***

„Jak to vidíš, bratře?“zeptal se Astrak vážně.

Nad krajinou se stáhla tma a vycházely první hvězdy. Mladík ležel na svém lůžku. Závěry, které vyvodil, již pověděl jak matce, tak Maldrovi. Pokud totiž žádné hony nebyly uspořádány, znamená to jedinou ohavnou skutečnost. A to jedině to, že za těmi zrůdnostmi stojí někdo z komunity Staré krve.

Touto otázkou chtěl jen znát konečný názor svého bratra.

„Špatně. Nikdo nemůže vědět, kdo bude další,“ zavrčel vlk.

„Hned zítra brzo ráno musíme svolat ostatní. Sice nám budou jen těžko věřit, když je tu Rolf, ale určitě víc, než kdybychom je budili.“

„Pravda, bratříčku.“

Astrak se zamyslel. Otevřel oči.

„Budu do půlnoci na stráži a pak tě vzbudím,“ pravil mladík najednou.

„Klidně budu hlídat celou noc,“ nabídl se Maldr.

Astrak si pro sebe zavrtěl hlavou.

„Nemá cenu, abys byl nevyspalý. Oba dva zítra budeme potřebovat čistou hlavu.“

Vlk se odmlčel. Nakonec jen vydechl: „Dobře.“

„Dobrou noc. O půlnoci tě vzbudím.“

„Dobrou.“

„Bratře! Vstávej! Rychle!“

Maldr přecházel po pokoji sem a tam. Zachvátila ho nervozita a úzkost.

Astrak s obtížemi otevřel oči. „Co se stalo?“

„Tvoje matka… A její liška! Zmizely!“

V tu ráno byl mladík v obraze. Zaspal! Pohotově vyskočil na nohy.

„Cože?!“

Vlk se vyklusal z pokoje a Astrak ho následoval. V jejím pokoji byl neuvěřitelný nepořádek, postel rozbitá, skříň rozlámaná…a okno dokořán.

„Rychle!“ pobídl Maldr.

Oba v tu ránu vyskočili z okna a začali těkat pohledem sem a tam. Pak Astrak začal nasávat okolní vzduch. Pokoušel se zachytit nějaký nezvyklý pach.

„Liška!“ zvolal vlk znenadání.

Ano. Astrak ten pach po chvilce také zachytil. Stopa byla ještě poměrně čerstvá a mířila ke kraji mýtiny, na které stála jejich chatrč. Bleskurychle vyběhli, kam je vedl pach. Vběhli do poměrně hustého smrkového lesa. Větve švihaly do nohou, hrudi i obličeje. Astrak ale běžel pořád dál, nedbal na potrhanou halenu a na krvavé škrábance, které mu způsobovaly.

„Cítíš to?“ optal se úzkostlivě Astrak.

„Myslíš ten silný pach krve? Ten cítím velice jasně.“

Mladík potom ještě více zrychlil. Bylo mu jedno, že za chvilku mu přepínané svaly vypoví službu. Tušil něco velice zlého a nechtěl to natahovat čekáním.

Vyběhli na mýtinu s jedním skoro seschlým stromem uprostřed. Při pohledu na něj se Astrak skácel na kolena. Slzy na krajíčku.

Hlava mladíkovy matky na něj bezvýrazně civěla z vysoko položené větve, na které byla napíchnutá. Část těla s rukama někdo zaklínil mezi dvě další větve, trochu níž. Jedna paže se stále nepatrně pohupovala. Nohy se houpaly na silnější větvi, na níž seděly obkročmo. Dole u kořenů stromu se na krví nasáklé zemi válela poslední část těla, břicho. Liška s proříznutým hrdlem ležela opodál. Ta zrůda, ta nechutná zrůda si vybrala další oběť. Rozčtvrtila jeho matku, jedinou příbuznou.

Mladík už nedokázal udržet slzy. Propukl v srdceryvný pláč.

Proč to musela být právě moje matka? Proč?

Vlk chvíli pozoroval svého druha a pak začal přecházet po mýtině. Smutně si prohlížel zdechlinu lišky. Jak ji měl rád. Došel až k okraji holého placu a zadíval se do lesa, směrem k vesnici. Plný zášti si představil Rolfa, jak má další proslov o opatrnosti. Ale… Co to je?!

„Počkej chvilku,“ pronesl vzrušeně Maldr.

Astrak se přemohl a zadržel další deroucí se slzy.

„Cítíš to? Ten druhý ohavný zápach.“

Mladík zhluboka nasál do plic vzduch prosycený všudypřítomným zápachem krve. Chvilku ho hodnotil a nakonec se při vydechnutí zamračil. Znechuceně si odplivl na zem.

„Doga,“ oznámil vlkovi.

„Rolf,“ dostalo se mu ozvěnou od jeho druha.

Astrak se bleskově vzpřímil a vydal ze sebe výkřik, který zněl podezřele stejně jako vlčí zavytí.

„Dnešní noc ještě neskončila. Čeká nás lov!“ řekl rozběsněný mladík a otočil se zpátky k vesnici. Přesněji k příbytku Rolfa.

Běželi tryskem, ale ne z vypětí všech sil, budou jich ještě dost potřebovat, pokud se vyplní, co předpokládali.

Konečně stanuli před vchodem do doupěte té zrůdy.

Jak vůbec může být někdo ze Staré krve takový bastard? Jak vůbec může něco takového udělat někomu jinému z Moudrých? A právě on!

Astrak bez jakéhokoliv varování vykopl dveře, pokud se tomu tak dalo říkat.

„Co tu chceš, ty zavšivené psisko?!“ vyjel po mladíkovi hned hrubý hlas.

„Jaká náhoda, že mě v tuto noční dobu právě čekáš.“

Žádná odpověď.

Po chvilce se z absolutní tmy vynořil Rolf. V pozadí za ním tiše vrčela jeho doga.

„Nevíš úplnou náhodou něco o mé matce?!“ rozohnil se zase Astrak. „To ti nedošlo, že tam po tobě všude zůstane ten ohavný medvědí zápach?!“

V zápalu skoro zapomněl na Mellise a Marthu. „A co Mellis s Marthou?!“ doplnil svůj seznam otázek.

„No dobrá. Nemohu zapřít, že jsem byl před chvílí na té mýtině,“ pravil s ledovým klidem. „A co mi za to chceš udělat?“

Jak vůbec může být takhle klidný?! Zrůda!

„Smrt by mohla postačit.“

„A co tím hodláš získat? Krom jakéhosi zadostiučinění.“

Mladík netušil, kam tím směřuje. Jediný úmysl byl pouze pomstít jeho matku.

„Chci jen pomstu.“

„Aha,“ pousmál se Rolf, „takže to nemá nic společného s tou směšnou věštbou?“

„Cože?“

„Jen se nedělej. Mám tě prokouknutého! Ale já tě nenechám, abys vedl můj lid do záhuby!“

Mladík balancoval mezi zmatením a touhou po jeho smrti. Avšak je pravda, že kdyby zabil Rolfa…

„Nedovolíš?“ přistoupil na jeho hru. „Proč ale musela zemřít moje matka…a Mellis a Martha?“

Rolf zkrabatil čelo, jako by se jeho obavy vyplnily.

„Mellis byl starý šťoural,“ odfrkl si Rolf, „a ještě k tomu se kamarádíčkoval s tou tvojí Marthou. Ona pro mě byla nebezpečná kvůli svým čárám márám a on zase kvůli tomu, že tomu věřil. Toť vše o těhlech dvou.“

Odmlčel se. Pohlédl do stropu, jako by přemýšlel, co má říct. Nakonec pokračoval: „A tvá matka? Chtěl jsem vlastně původně zabít tebe, ale spletl jsem si okno.“

Chechtavě se rozesmál.

Astrak necítil nic jiného, než nesnesitelnou žízeň po pomstě.

„Já to tedy vidím jednoznačně.“

„Opatrně, bratře. Je silný.“

„Děkuji za upozornění. Ty se postarej o dogu.“

Rolf nemeškal ani chvilku, vypozoroval, že se mladík už dál nechce o ničem bavit. Jeho pravá ruka vystřelila, dlaň zatnutá v pěst. Astrak se lehce vyhnul, vytáhl zpoza opasku dýku a sekl ho do pěsti. Rolf udělal krok vzad a zakryl si pořezanou ruku. Tiše vrčel.

„Zemřeš, prašivino,“ řekla doga výhružně.

„To se ještě uvidí, ty domácí pudlíku.“

V tu chvíli se začalo ozývat vrčení, štěkot a kňučení. Mladík se pokoušel tomu nevěnovat pozornost a soustředit se pouze na svého soupeře. Rolf se stále držel zpět. Jenom ostražitě přejížděl pohledem mladíka před sebou. Ten už nevydržel to čekání. Vyrazil připraven seknout ho nožem do krku. Přesně na tohle se Rolf připravoval. Vyhnul se mladíkovi stranou a pak ho popadl kolem pasu, vyzdvihl do vzduchu a neuvěřitelnou silou ho zmáčkl.

Astrakovi vypadla z ruky dýka. Začal lapat po dechu. Rolf z něj vyrazil všechen vzduch.

„Co říkáš tomuhle, mladej?“

Mladík se začínal loučit se životem. Jak mohl být tak unáhlený? Proč?

Když tu sevření povolilo a Rolf téměř v agonii vykřikl. V tu chvíli Astraka nezajímalo, proč se tak stalo. Převládlo v něm zvíře. Zahryzl se svému sokovi do krku a vytrhl mu pořádný kus masa.

„A pak, že na to nemáš zuby.“

Mladík se pousmál. Zachránilo ho jen to, že Maldr byl tak rychle hotov s Rolfovou dogou. Tenhle jakýsi nekorunovaný vládce teď nehybně ležel na zemi a jeho mrtvý pohled se zarýval kamsi do ztracena.

„Víš, co tohle znamená, bratře?“ otázal se vlk.

Astrak na něj zmateně pohlédl.

„Že teď jsi vůdcem smečky ty.“


***

Kdysi se v jedné odlehlé vesnici na západu království narodil chlapec.
Když byl ještě malý, zjistil v příliš brzo, jakými oplývá schopnostmi. Dokázal lépe vycítit okolní život a dokonce mluvit s některými zvířaty. Neměl ani tušení, jak se to má s Moudrostí u obyčejných lidí.
Jak rostl, svázal se nejdříve se svým prvním loveckým psem. Pár let tak nerušeně žili. Měl milující rodinu a k tomu takového přítele. Ale co se nestalo. Na chlapcovo nadání přišel jeho vlastní otec. Byl tak znechucen, že nejdříve zabil jeho spřízněného psa a poté ho vykázal pryč z vesnice pod výhrůžkou smrti.
Ubohý mladý muž to vzal tak, že za všechno jeho utrpení a strasti může jen to prokleté nadání. O mnoho let později tedy dorazil do jedné vesnice a při prohlídce lesa našel komunitu Moudrých. Měl plán, potřeboval jen nějaké zvíře, aby se mezi ně mohl začlenit. Tak se stalo, že si našel téměř dospělou dogu, vetřel se mezi Starou krev a začal si získávat jejich důvěru.
Jmenoval se Rolf.

***

Seděl jsem na vrcholku kopce a shlížel dolů na rozložitá pole. Vzduch byl prosycen napětím, strachem, ale i odvahou a odhodláním. Tak dlouho, tak neuvěřitelně dlouho jsme se skrývali v lesích a zapírali náš dar. Ale dnes se to všechno změní.

„Dokázal jsi to, bratře,“ pronesl Maldr vedle mě. Na některých místech se mu srstí prolínaly šediny. Já však dobře věděl, že se v něm ještě skrývá dost životního elánu.

„Ne já… My,“ pousmál jsem se na něj.

Pak na mě padlo zamyšlení a já se nahlas rozesmál.

„Copak, bratříčku?“

„Představil jsem si, jak Lucy sedí s břichem doma.“

Tu vycenil zuby do úsměvu i Maldr. Přemluvil Crystal, aby zůstala se štěňaty hluboko v lese

Dost však bylo zábavy.

Stálo to hodně času, celých patnáct let. Výsledek je ale až překvapivý, v tom dobrém slova smyslu.

Konečně stojíme všichni pod jednou vlajkou, pod vlajkou Staré krve. Sjednocení a silní!

Na jedné straně polí se rozprostírá tábor královských vojsk a na druhé les. Z těch stanů mohu přímo cítit jejich obavy, strach prosakuje skrze plátna stanů v proudech.

„Jsi připraven?“ optal jsem se svého druha s úsměvem.

„Jako nikdy.“

Pak jsme oba najednou zavyli. Znamení, které se rozléhalo celým hvozdem a nepřátelským ležením, kde nastala pohotovost.

Z korun stromů se vznesla hejna vran, orlů, sokolů a dalšího ptactva. Z lesních houštin se vyhnali smečky vlků, rozlícení medvědi a vychytralé lišky. A mezi vší tou zvěří i lidé, Moudří, Stará krev, se svou vlastní korouhví.

Lov může začít!

Příspěvek byl publikován v rubrice Próza se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>